Co mně paměť sahá, rodiče spolu mluvili vždy jen laskavě a zdvořile. Nepamatuji jedinou hádku. Nikdo z nich jakživ nezvýšil hlas.
Povídá se, že se nad manželstvím smráká, moderní doba této instituci nepřeje. Ženy a muži už neumějí žít spolu, i proto, že vlastně nemusejí. Ženy se dokážou uživit a muži se o sebe postarat se vším všudy, díky dokonalým pračkám, ledničkám a mikrovlnkám. Je mi z toho smutno.
Dává cynické lidstvo sbohem lásce na celý život, tedy vlastně tomu nejkrásnějšímu, co může člověk prožít? Rezignovali jsme na lásku?
Časem lidé možná ani nebudou vědět, co přesně to slovo v dřívějších dobách znamenalo, pozvolna dostane jiný význam, třeba románku, rande, nebo pomíjivé známosti. Jsem ráda, že dobře znám příběh svých rodičů, byť už skočil.
Pro mě ale ne. Když se doma podívám na zarámované černobílé fotografie, otevřu prastará alba anebo začnu vzpomínat, mám tu love story před očima.
Vlastně i díky nim a příkladu, který mi odmalička dávali, jsem také dokázala vybudovat spokojené manželství, spokojenou rodinu. A ať si kdo chce, co chce říká, to opravdu není málo.
V dobrém i zlém
Moji rodiče spolu svorně prožívali dobré i zlé šedesát dva let. Zemřeli během týdne, nejdřív maminka, tatínek za pár dní. Až to čímsi trochu připomíná nestárnoucí příběh lásky Romea a Julie. Co mně paměť sahá, mluvili spolu vždy jen laskavě a zdvořile.
Nepamatuji jedinou hádku. Nikdo z nich jakživ nezvýšil hlas.
Měli jsme s o rok starším bráchou pohádkové dětství, s výjimkou nešťastného období, kdy maminka onemocněla.
Vnitřním zrakem vidím tu cestu k nemocnici, jako by to bylo dnes – teď už tam ale vede normální silnice, tehdy jen taková zaprášená klikatá cesta, kterou jsem nenáviděla, jako by mířila někam do pekla a plánovala s sebou vzít i to nejcennější, co mám.
Čekávali jsme tam s bráchou každou neděli dvě hodiny, protože táta řekl, že děti do nemocnice nesmějí. Skákala jsem panáka a brácha si kopal do kamínků a něco nesrozumitelného mumlal. Byli jsme bez maminky oba úplně vykolejení.
Táta s babičkou se vracívali se slzami v očích. Domácnost vypadala jako zapomenutý vagon, odstavený kamsi na vedlejší kolej, zarostlou ostřicí.
Vysvobození
Vůně koláčů, zrovna vytažených z trouby, patřila minulosti, tikání nástěnných hodin znělo zoufale. Tátu jsem občas přistihla s očima plnýma slz. Byla jsem u toho, když se ho brácha smutně zeptal, jestli maminka umře.
Vytřeštil ty uslzené oči, zalapal po dechu a povídá: „Tohle už nikdy neříkej. Ona je anděl. To by pánbůh nikdy nepřipustil.“
Když se maminka uzdravila, připadala jsem si jako princezna vysvobozená z nehostinné dračí sluje. Chodili jsme kolem ní jako kolem svátosti oltářní, ona ležela v peřinách a slabě se na nás usmívala.
Táta působil jako znovuzrozený, poprvé v životě se opásal zástěrou a neúspěšně se pokoušel kralovat kuchyni, což byl důvod k vtipům a záchvatům smíchu.
Byli jsme najednou veselí a vítali každý impulz, byť sebemenší – a rozhodně jím byl vousatý hromotluk v bílé dámské zástěrce lemované kraječkou, balancující směrem k ložnici s podnosem se snídaní.
Obsahoval otlučenou vázičku s umělou květinou, problematicky chutnající čekankovou kávu a připálenou palačinku.
Táta péči o domácnost příliš nezvládal, choval se jako slon v porcelánu, snažila jsem se mu tudíž pomáhat. Bylo to zábavné. Jednoho dne dostala maminka chuť na hovězí maso na cibulce s rýží.
Starostlivě jsem pozorovala rozpouštějící se sádlo v hrnci, a když se začínalo škvířit, zavolala jsem na tátu, kterého jsem ke své škodě zrovna na okamžik spustila z očí:
„Tak a teď tam můžeš hodit tu cibuli.“ Bez váhání ji tam hodil, nerozkrájenou a neoloupanou. Stala se z toho nezapomenutelná rodinná historka. Tety i babičky na oslavách narozenin neúnavně prosily: „Jaruško, drahoušku, vyprávěj nám, jak tatínek vařil hovězí na cibulce.“
Báječný svět
Slušelo jim to nejen na černobílé svatební fotografii, kterou jsem si pověsila do ložnice. Byli hezký pár.
Když se vypravovali zhruba tak jednou za uherský rok někam tancovat – jak říkám, málokdy, protože táta to z duše nenáviděl – ráda jsem se dívala, jak se maminka u toaletního stolku krášlí.
Když vstala a šla se nám předvést, vypadala jako herečka. Vázala potom tátovi kravatu a on syčel: „Úplně vidím Karla, jak na tebe bude zase zírat. Jako tele na nová vrata! Ale řeknu ti jedno: Tentokrát mu opravdu pocuchám úsměv.“
Maminka se usmívala, ještě vrhla poslední pohled do zrcadla v chodbě a poučila ho: „Za koukání se obličej nerozbíjí, tatínku.“ Dívala jsem se pak za nimi z okna a těšila se, až časem půjdu k oltáři s někým, kdo bude taky tak senzační jako táta.
Povedeme báječný život, takový, jako mají naši, nebo aspoň hodně podobný. A naštěstí se mi to opravdu splnilo. Ale z toho se teď sotva mohu radovat – když moji rodiče nejsou na světě. Vzal mi je mor jménem covid.
Nejhorší dny mého života
Maminka se nakazila hned na začátku pandemie. Byla, chudinka, už hodně stará, v onom, jak se říkalo, rizikovém věku. Ihned ji odvezli do nemocnice, táta z toho byl úplně na dně.
Nezbylo, než abych se vrátila zase domů a bydlela s ním, ale ničemu jsem už nepomohla, nic nezachránila.
Ač jsem o tátu vzorně pečovala, sanitka ho odvezla tři dny po mámě, diagnóza zněla: slabší infarkt. Po přijetí do nemocnice se zjistilo, že kromě toho má, stejně jako máma, covid-19. Prožívala jsem nejhorší dny svého života.
Byla to beznadějná situace, věděla jsem, že o ně přijdu, že velmi pravděpodobně ztratím oba rodiče.
A přesně to se také stalo. Podrobnosti znám jen z vyprávění, byla karanténa, do nemocnice byl proto vstup přísně zakázán. Díky soucitným zdravotníkům strávili moji rodiče poslední dny spolu. Ošetřující lékařka mi líčila, že se drželi za ruce.
Pak maminka zemřela. Jakmile to táta zjistil, už s ním nebyla rozumná řeč. S
undal si kyslíkovou masku a kategoricky odmítl jakoukoli další léčbu. Seděla jsem na lavičce před nemocnicí a po tvářích se mi koulely slzy jako hráchy. Pravděpodobnost, že bych tátu zahlédla alespoň z okna, byla nulová, už jen ležel, vstát by nedokázal.
Starší paní o holi, která se šourala kolem, se zdvořile optala, zda mi může nějak pomoci.
Beze slov jsem zavrtěla hlavou. Mně už, paní, není pomoci, odpověděla jsem jí v duchu. Mně už není pomoci. Ztratila jsem maminku a za několik minut, hodin nebo dní přijdu o tátu. Volala jsem mu jedenáctkrát, pak to konečně zvedl.
„Tati, prosím tě,“ zaúpěla jsem, „proboha, bojuj. Nech doktory, ať tě léčí. Já tě potřebuju. My všichni tě potřebujeme.“
Okamžik bylo ticho, slyšela jsem jen jeho dech. Potom zašeptal: „Moc se omlouvám, zlatíčko. Já ale už nemůžu. Musím jít za ní.“ To bylo všechno, co mi řekl. Pak už jsem ve sluchátku slyšela jen jakési praskání.
Bez mámy zůstal naživu jen necelých čtyřiadvacet hodin. Však to říkám: jako Romeo a Julie.
Pravnoučka se moji rodiče bohužel už nedožili. ale vím, že by se jim moc líbil. Na Dušičky jsem malého Adámka přivedla k jejich hrobu. Je zrekonstruovaný, udělali to ještě naši, aby, jak se smíchem říkal táta, šli do nového.
Na návštěvu…
„Tak tohle jsou, Adámku, tvoje prababička a tvůj pradědeček,“ řekla jsem vnoučkovi a ukázala na fotografie na náhrobku. Zamyšleně si je prohlížel a potom se zeptal:
„A proč mi nedali dárečky k narozeninám?“ Otřela jsem si slzy a vysvětlila malému chlapečkovi, že kdyby ti dva mohli, dali by mu dárků plnou tašku.
„A přijdou k nám domů na návštěvu?“ zajímal se Adámek s pohledem na fotografie mých rodičů. „Možná ano,“ odpověděla jsem. „Možná tě někdy navštíví, až budeš spinkat. Bude se ti o nich zdát. A bude to opravdu krásný sen, protože oba byli moc a moc hodní.“
Jaroslava (61), Českobudějovicko
