Na tu noc nikdy nezapomenu, zničehonic stál přede mnou voják s oprátkou na krku. Vytáhl balíček karet a rozdal je. Hra začala.

Vojna! Zbytečný rok života. I když jsem byl absolvent vysoké školy, musel jsem strávit devět měsíců v kasárnách. Jako lapiduch jsem měl na starosti více než stovku vojáků!

V kasárnách nebyl skutečný lékař, ten dojížděl jen jednou za měsíc kontrolovat, zda se neděje něco mimořádného.

Měl jsem svoji ošetřovnu, a i když jsem byl doktor historie, všichni si mysleli, že jsem skutečný lékař! Jednou za čas jsem dělal tzv. dévéťáka, což znamenalo, že jsem měl na starosti hlídání kasáren. Měl jsem k ruce dva vojíny, kteří chodili na obchůzky.

Dovnitř vešel voják

Stalo se to v době kolem půlnoci, kdy jsem byl na své první hlídce a vyslal oba vojíny k obchůzce. V hlubokých okolních lesích se žádný narušitel nevyskytoval. Seděl jsem na židli a před sebou jsem měl revolver.

Vytáhl jsem ho z pouzdra a hleděl na něj. Přemýšlel jsem, jak bych se zachoval, kdyby vážně šlo do tuhého. V tom se otevřely dveře a dovnitř vkráčel voják! V životě jsem ho u našeho útvaru neviděl. Byl to psovod, následovaný štěkajícím, majestátně vyhlížejícím, vlčákem.

Hraju o duši?

Štěkot přešel v dlouhé vrčení, jako by se pokoušel nahodit motor auta! Vojín, kterého jsem neznal, strhl psa řemenem k sobě a uklidnil ho. „Přišel jsem si zahrát karty!“ ozval se vojín s podivně bílým obličejem. Uniformu měl proti vojenským řádům špinavou a byla cítit zatuchlinou.

Poslední knoflík u krku neměl zapnutý. Neznámý vojín nechal psa sedět mezi dveřmi a přistrčil k pultu druhou židli. V ruce se mu objevil balíček karet. Bez hnutí a beze slov jsem na něj zíral. Hlavou mi prolétla myšlenka, že si právě zahraji, jako v pohádce, o svoji duši.

Ale nic takového se nestalo. Neznámý po mně duši nevyžadoval. Začal rozdávat karty a já si všiml, že má kolem krku silnou konopnou oprátku. Provaz pokračoval dál a končil, jako kravský ocas, u jeho nevyčištěných kanad.

Několikrát se poškrabal na krku a já si všiml červené stopy na jeho hrdle, byla to stopa po uškrcení. Tělem mi projel mráz. Ten muž vypadal jako oběšenec! Karty se mi lepily na ruce, které se chvěly jako vějíř čínské princezny! Prohrál jsem už několik kol.

Laco vstal a zmizel

V bledém obličeji vojína hořely jako dvě kostelní svíce jeho oči. Celá jeho postava mi připomínala bezdomovce, který se zmocnil vojenské uniformy a kanad. Hrál bez jediného slova.

Po očku jsem pozoroval psa, který občas vydal ze svých útrob žalostné zavytí, jako by volal podivného páníčka k sobě!

Na rtech mi visela věta, co je zač. V okamžiku, kdy jsem v sobě mobilizoval všechnu odvahu, se náhle tajemný příchozí zvedl, hvízdl na psa a odkráčel z mé dozorčí kukaně jako přízrak.

Vstal jsem a chtěl vyrazit za ním, když jsem se málem srazil se svými dvěma pomocníky, kteří se vraceli z hlídky.

„Nic mimořádného!“ hlásili a znaveně odložili z ramenou kvéry. Pár kroků od nás stál strom. Dozvěděl jsem se, že se na něm před mnoha lety oběsil z nešťastné lásky psovod. Měl nádherného psa, vlčáka Bleska. Jmenoval se Laco a obehrál všechny vojáky v kasárnách v kartách.

Petr (55), Pardubice