S manželem jsme si slíbili věrnost až do smrti. Byla jsem to já, kdo se bláznivě zamiloval a pošlapal všechno. Už vím, jaký poklad v něm mám.

Manžel byl o třináct let starší, ale z mé strany to byla láska. Čím déle jsem svého muže znala, tím více jsem ho obdivovala, byl to velkorysý a dobrý člověk. Proto nechápu, jak se mohlo stát, že jsem ho najednou začala nenávidět.

Chtěla jsem na svém životě všechno změnit. A tehdy mi přišel do cesty Evžen!

Rozvedla jsem se a koupila si malý byt. Z Evžena jsem byla celá pryč. Táta samoživitel s osmiletým synem ve vlastní péči. Byl o devět let mladší, ale opakoval stále dokola, že věk nehraje žádnou roli. A já mu uvěřila.

S jeho synem Honzíkem jsme si rychle porozuměli. Můj přítel sice tvrdil, že na tom mají největší zásluhu mé řízky, ale já to brala jako vtip. Krátce na to Evženovi umřel otec. Na pohřbu si mě prohlédla půlka jeho příbuzenstva.

Všichni říkali, jak se k sobě hodíme. Dokonce zazněla otázka: „A kdy bude svatba?“ A ještě důležitější větu pronesla Evženova máma: „Jituško, co kdybys prodala ten byt a nastěhovala se k nám?“ A bylo to.

Velké plány

Svůj byt jsem prodala a začala se stěhovat k budoucímu manželovi. Část peněz jsme investovali do nového zařízení a před svatbou jsme si splnili svůj sen – dovolenou na Bali. Zbylé peníze jsem dala Evženovi na naši svatbu, aby vše připravil.

Krátce po našem výletu na Bali odjel Evžen na služební cestu a já zůstala v bytě s jeho matkou a synem. Když se vrátil, byl nějak podrážděný. Říkala jsem si, že má asi v práci problémy. Týden před svatbou jsem dorazila do práce a zapnula počítač.

Čekal tam na mě mail. Můj drahý Evžen, po jehož boku jsem v noci spala a ráno se probudila, mi poslal zprávu. Text byl strohý. „Vystěhuj se. Bylo by dobré, aby sis pro věci dojela do týdne.“

Návštěva

Pokoušely se o mě mdloby. „Jit­ko, co se děje,“ zděsila se šéfová. Ukázala jsem jí ten mail. „Vezmi si volno,“ řekla. Jenže já neměla kam jít. Svůj byt jsem prodala. Když se blížil konec pracovní doby, propukla jsem v pláč. Ani nevím, jak jsem to kolegyním řekla.

„Dnes můžeš přespat u mě,“ nabídla jedna. Tři dny jsem pospávala kolegyň, a přemýšlela, co dál. Na malém městě se všechno rychle rozkřikne. Bylo jasné, že si to kolegyně nenechaly pro sebe. „Máš tady návštěvu!“ nakoukla šéfová čtvrtý den do kanceláře.

Ne­ochotně jsem vyšla na chodbu. A tam stál můj bývalý manžel. Slzy se mi vhrnuly do očí. Objal mě a zašeptal: „Nezajdeme na oběd?“ Jediným slovem se nezmínil o mém úletu. Ráda jsem si ho vzala znovu – nejúžasnějšího muže svého života.

Jitka (61), Kolínsko