Když se můj syn oženil, byla jsem šťastná. Martina se mi zdála skvělá a syn s ní vypadal doopravdy šťastný. Dnes je vše trochu jinak.
Na první vnouče jsem se doopravdy moc těšila. Když mi mladí s nadšením oznamovali, že čekají miminko, byla jsem opravdu na vrcholu blaha. Role babičky jsem se nemohla dočkat. Hned jsem skočila do obchodu a nakupovala všechny ty roztomilé oblečky na miminka. Hodně jsem se v tom vyžívala.
Přešťastná babička
Když se má první vnučka narodila, nemohla jsem být šťastnější. Podle fotek to byla nádherná holčička. Vážila skoro čtyři kila a hned od začátku se měla čile k světu.
Chtěla jsem ji vidět co nejdřív, ale Martina si přála, aby návštěvy probíhaly až po jejím šestinedělí.
Tomu jsem rozuměla, vždyť za nás bylo běžné, že návštěvy mohly miminko obdivovat až po této době. Navíc je to období, kdy se maminka musí po porodu vzpamatovat a vlastně se s tím novým zázrakem především nějak sžít.
Sterilní návštěva
A tak jsem naši Terezku poprvé spatřila, když jí byly dva měsíce. Byla přesně tak nádherná, jak jsem si myslela. Zamilovala jsem se do ní na první pohled. Ale v té době se objevil první zádrhel.
Martina si přála, abychom si ještě před návštěvou všichni udělali testy na covid. Nechtělo se nám, ale její přání jsme respektovali.
„A mohli byste přijet s rouškami?“ zeptala se ještě do telefonu. Pak se to všechno začalo zhoršovat. Pokaždé, když jsem je pozvala na návštěvu, odmítli, a to nebydlí od nás nijak daleko. Necelou půlhodinku autem.
Stejná negativní odpověď přišla, když jsem se já zeptala, jestli bych se na Terezku mohla přijet podívat.
Ani stížnost synovi nepomohla
Nakonec jsem to nevydržela a chtěla to řešit alespoň se synem: „Proč nemůžu Terezku vidět? Já bych tak moc chtěla, ale vy mi vždycky napíšete, že nemůžu,“ volala jsem mu.
„To víš, Martina je dost ochranitelská a strašně se o naši malou bojí,“ bránil zpočátku svoji ženu a já se to snažila chápat.
Postupem času jsem ale už i ze synova hlasu vycítila nespokojenost. Jen jsem napřed nevěděla, jestli si to mám brát osobně, nebo jestli se mu nelíbí postoj jeho ženy. „Má strach, že ji třeba něčím nakazíte.
Několikrát mi řekla, že až bude mít všechna očkování, tak budou návštěvy povoleny,“ interpretoval názor své ženy, ale už nezněl přesvědčivě.
Blázen, nebo mrcha?
Před týdnem přijel sám. „Nevím, co mám dělat, mami. Martina malou nepůjčí už ani mně,“ řekl smutně. Pak dokonce přiznal, že mu jeho žena navrhla, ať se na nějaký čas přestěhuje k nám. Poporodní deprese to už není. Malé byl už dávno rok. Dlouho do noci jsme pak vše probírali, ale moudří z toho nejsme.
Zdá se, že v úvahu přicházejí jen dvě varianty. Buď snacha chtěla dítě a ne manžela, kterého se teď snaží zbavit, anebo není v pořádku psychicky. Ani jedna možnost není dobrá. Máme strach o vnučku a nevíme co máme dělat…
Jarka H. (55), Kolín