Vždy jsem věděla, že máma má radši o šest let mladší sestru než mě. Myslela jsem, že to je tím, že si se mnou prožila velmi těžký porod.

Matka se nikdy netajila tím, že můj příchod na svět byl očistec. Nakonec jsme přežily obě, ale tento zřejmě hrozný zážitek nepřežila mateřská láska…

Každý porod jiný

Asi jsem si u mámy nepolepšila ani tím, že mi při porodu vykloubili levou kyčel a já pak strávila dva roky na prkně s připoutanýma nohama, což byla pro rodiče zátěž. Od tří let jsem pak měla „jen“ strojek na levé noze.

Když se máma po letech odvážila přijít znovu do jiného stavu, nemohla jsem se dočkat. Toužila jsem po sourozenci. Narodila se mi o šest let mladší sestra Karolína. Zdravá a na svět se tak hrnula, že si máma ani nevšimla, že rodí.

Jednostranná láska?

Nikdy jsem si nepřipouštěla, že by naši dělali jakékoliv rozdíly mezi mnou a ségrou. Možná i díky svému handicapu jsem byla zvyklá přijímat věci tak, jak jsou, a být vděčná za cokoliv. Je fakt, že jsem často za ségru něco slízla a často za ni dostala vynadáno.

„Vždyť je mladší! Ty se o ni máš starat a mít už rozum,“ slýchala jsem. Vdávala jsem se brzy, už v devatenácti, a díky tomu jsem nakonec po dvou dětech nedodělala vysokou školu.

Jí vše, a mně nic

Naproti tomu má sestra bydlela doma do dvaatřiceti let. Stále něco studovala a do práce se dvakrát nehrnula. Rodiče už v té době měla vytrénované, že skákali, jak ona píská. Ženich jí utekl před svatbou. Pochopitelně podle našich to byl gauner. Já to dnes vidím spíš tak, že sestru prostě včas prokoukl.

Postupem let jsem si začala uvědomovat, že sestra dostane vše. Jako zdatná manipulátorka ale rodiče tak zblbla, že ti byli nakonec přesvědčeni, že nám dávají stejně! Ona dostala byt, já nic, protože jsem bydlela u manžela. Nevím, jak se jí povedlo nakukat jim, že mi také dali byt.

Chtěla se mě zbavit úplně

Nakonec se jí podařilo poštvat proti mně mámu i tátu a ti se se mnou přestali bavit. Je fakt, že jsem se nesmyslným nařčením nikdy nebránila, protože jsem si říkala: „Takové blbosti nemůže nikdo věřit!“ A to jsem se spletla!

Když mě můj syn vzal za tátou, když byl na smrtelné posteli, řvala na něj zlostně sestra:

„Jsem ti, Štěpáne, jasně řekla, že tam Pavlína nesmí!“ Bylo to pro mě nepochopitelné. A vlastně mi vše začíná docházet až tři roky po smrti táty. Vyštípala mě z chaty, kterou jsem milovala víc než ona, ale ona se chovala, jako by byla jen její.

Matce nedovolí se se mnou bavit. Pomlouvá mne, kde může. Až rodinná přítelkyně mi otevřela oči.

„Ona chce vše! Pokud ji máma nebude poslouchat, nepustí k ní kluky!“ Sestra se totiž nakonec přece jen vdala a s o osm let mladším mužem si pořídila děti. Jenže i tento chlap ji opustil a neudrželi ho ani tři synové.

Snad není pozdě

Konečně mi dochází, že má sestra proti mně brojí, nechce se dělit o nic. Ani o lásku rodičů, ani o jakékoliv výhody, a už vůbec ne o případné dědictví.

Nikdy jsem nečekala, že něco dostanu zadarmo, a celý život jsem doslova dřela, abych svým dětem zajistila slušný život.

Ale jsem nemocná, a víc už nepřidám a říkám si, že není fér, aby sestra o vše připravila i mé děti. Máma nemá vnuky jen od sestry, ale i ode mne.

A i když jsou mé děti šikovné a průměrně zabezpečené, nevidím důvod, proč by je moje sestra měla o cokoliv připravit.

Proti synovcům nic nemám, jsou v té hře pěšáky jako většina lidí v sestřině životě. A je mi proti srsti řešit dědictví, když máma žije. Zase na druhou stranu jsem příliš dlouho přihlížela, jak si sestra uzurpuje vše, i to, na co nemá právo! Co teď?

Pavlína H. (57), Cheb