Vím, že to je hodný člověk a skvělý táta, já bych ale chtěla v životě ještě něco zažít, nesedět jenom doma za pecí s tím svým Honzou.

S manželem máme dvě děti, pětadvacetiletou dceru a devatenáctiletého syna. Poznali jsme se před třiceti lety a na první pohled mě okouzlil – byl milý, upravený a neustále se usmíval.

Potkali jsme se na nějaké firemní akci, kde jsem kamarádce vypomáhala s obsluhou hostů. On byl jedním z nich a já ho neustále sledovala, jak se chová, jak umí jednat s lidmi.

Nejlepší manžel?

Když odcházel, zeptal se mě, jestli bych s ním nešla na večeři. Později se mi přiznal, že si nešlo nevšimnout, jak po něm pokukuji. Moc zkušeností jsem s muži v té době neměla. Pocházím z vesnice, byly jsme tři sestry a táta nám všem vládl pevnou rukou. Ani maminka to neměla lehké.

Vůbec nechápu, jak to s ním mohla celé ty roky vydržet. Nikdy nás nepochválil, nepohladil, byly to jen samé příkazy a rozkazy. Tak se mi nikdo nemůže divit, že jsem se zamilovala do člověka, ze kterého vyzařovala pohoda a láska.

A navíc, jak se ukázalo po svatbě, to uměl s dětmi. Byl to skvělý táta, dokázal si s nimi hrát a blbnout celé hodiny. Ovšem povinnosti mu nic neříkaly. U žádné práce dlouho nevydržel.

Děti ho prohlédly

Musela jsem hlídat všechno – složenky, termíny jeho schůzek, dohlížet na plnění jeho pracovních povinností, aby odevzdal práci včas. Děti ho prohlédly.

Já pracovala od nevidím do nevidím a kolikrát jsem se nemohla spolehnout ani na to, že je vyzvedne včas ze školky nebo z družiny.

Děti jsou nyní už dospělé. Už je jim jasné, že tatínek nemůže být jejich vzor, i když ho mívaly radši než mne. Já jsem to byla, kdo po nich chtěl, aby se učily, po sobě si uklízely a byly doma včas.

Před patnácti lety přišel manžel s nápadem, že se odstěhujeme z nájemního bytu a pořídíme si domek se zahradou.

Nebyla jsem z toho nadšená, bylo mi jasné, že to bude další práce pro mě. Manžel se ale dušoval, co všechno na domě udělá a na zahradě taky. A nadšené byly i děti. A tak jsem do toho šla. Nájemní byt jsme pustili a zadlužili se.

Manželovi jeho nadšení zůstalo samozřejmě jen několik prvních týdnů. A pak se na něj chytaly všechny nemoci, na které si jen člověk dokáže vzpomenout.

S domácím lékařem v ruce mi každý víkend líčil, co ho momentálně potkalo za další chorobu, jen aby nemusel na domku a zahradě přiložit ruku k dílu.

Zase žít

Před dvěma lety se dcera provdala, založila si rodinu a z domu odešla, syna máme doma stále, ale ten studuje vysokou školu v Praze a jezdí jen každý druhý víkend. Na domku a zahradě mi už nepomůže nikdo a mně ubývají síly.

Manžel se proměnil v Honzu za pecí, už ho ani nevylákám na dovolenou na Slapy. Říkám si, že bych chtěla ještě žít a zkusit něco nového. Prodat ten zatracený barák a jet někam na dva roky – třeba na Bali. Příští rok mi bude šedesát, a tak mám nejvyšší čas…

Eva (59), Vysočina