Svého prvního manžela jsem vyměnila za mladšího. Prostě jsem se zamilovala, a i když byl můj první muž velký dobrák, ublížila jsem mu a šla za láskou.

Ani jsem neměla tehdy výčitky, protože jsem si vše omluvila tím, že náš svazek už byl delší dobu spíš kamarádský než partnerský.

Chtěla jsem věřit, že mezi námi je nepsaná dohoda, že si každý můžeme dělat, co chceme, když neohrozíme chod naší jinak fungující rodiny.

Jenže můj ex nikoho neměl a ani mě nikdy nepodvedl, jak jsem se časem dozvěděla. Prostě jsem si nevážila dobrého bydla a slušného chlapa. Možná proto jsem tak dopadla.

Nechtěla jsem se skrývat

Svému tehdejšímu manželovi jsem o milenci řekla sama, protože jsem chtěla začít nový život se svojí láskou. A to jsem byla znovu opravdu zamilovaná, snad ještě víc než kdykoliv dřív. A myslela jsem si, jak se chovám správně a svého manžela bez výčitek opustila.

Moje nová láska, Tomáš, byla pro mě jedinečná. Pokaždé, když jsem ho viděla, jsem věděla, že s tímhle chlapem chci strávit zbytek života. Po rychlém rozvodu následovala ještě rychlejší svatba.

Když jsme po svatbě přemýšleli, kde budeme bydlet, přistoupila jsem na Tomášovu prosbu odstěhovat se co nejdál od současného bydliště. Byla jsem ráda, ani já nechtěla potkávat Jardu, kterého rozvod očividně sebral. Odstěhovali jsme se do malé vesničky, kde bydlelo jen pár obyvatel.

Žili jsme tam v klidu

Náš život ale probíhal idylicky. Líbilo se mi, jak všechno plyne pomaleji oproti shonu velkoměsta. Já začala zahradničit a Tomáš stále něco kutil v dílně. Jednou ho slyším, jak si povídá přes plot.

„Jen k nám přijďte na kávu, rádi vás se ženou přivítáme,“ hlaholil. „S kým se to tak vykecává?“ pomyslela jsem si. Byly to sousedky, sestry, které na vesnici strávily celý život. Byly už v letech a nikdy se nevdaly. Jediné, kam dojížděly, byla práce v nedaleká továrně.

Takové bodré ženy

Nebyly to žádné krasavice, ale milé a hodné ženské, se kterými nebyla nouze o dobrou zábavu. A tak jsme se spřátelili a trávili pospolu spoustu času. Společně jsme vařili, grilovali, měnili si recepty. Holky, jak jsem jim říkala, nás braly na výlety po okolí.

Zkrátka čas nám krásně ubíhal. Ani by mě nenapadlo žárlit.

Život na vesnici jsem si moc oblíbila, a proto mě dost překvapilo, když za mnou Tomáš z ničeho nic po pár letech přišel, že chce zpět do města. „Prosím tě, proč?“ nechápala jsem. Prý se mu tam už nelíbí, zastavil se tam čas. Neuměla jsem mu říct ne, tak jsme se stěhovali podruhé.

Sbalil si kufry a chtěl o rozvod

Ovšem jen pár týdnů po přestěhování jsem přišla z práce domů a Tomáš stál v předsíni a vedle něj byly sbalené kufry. „Odcházím. Žádost o rozvod je už podaná,“ jen hlesl. Nechápala jsem, co se děje. Co to je za divadlo? Vždyť se vše zdálo v pořádku! Nic víc už neřekl a zabouchl za sebou dveře.

Byla jsem zoufalá a nemohla najít odpověď na jedinou otázku: „Proč?“ Rok jsem probrečela a nechtělo se mi žít. A potom jsem ho potkala s naší bývalou sousedkou z vesnice a ruku v ruce! Opustil mě kvůli o deset let starší staré panně!

V tu chvíli mi vše došlo a tím se také pro mě tahle kapitola uzavřela. Zřejmě to byl i trest za to, jak já ublížila Jardovi.

Zuzana R. (54), Havířov