Jako dítě jsem vždy před Vánoci s mojí mamkou navštěvovala její kamarádku v horském městečku v Německu. Vždy tam s námi jel i můj kamarád Zdeněk. Svátky začínaly jako pohádka.

Se Zdeňkem nám bylo tak sedm osm let, když nás moje máma vzala na výlet do Německa. Moc jsme se vždy těšili. Dospělí si povídali, my dostali drobné a běželi si koupit něco dobrého do místního obchůdku.

Zatímco jsme venku mlsali, obdivovali jsme veškerou adventní výzdobu, kterou měli lidé v oknech a která u nás nebyla ještě známá.

Se setměním se v oknech rozsvěcely vánoční svícny – různé pyramidky a hvězdy. Bylo to tak krásné, do toho padal tiše sníh a my se vydali do místního kostelíka. Můj kamarád mi tenkrát řekl:

„Tady se s tebou jednou ožením.“ Do Německa jsme jezdili asi do našich třinácti let. Se Zdeňkem jsme se navíc v té době už přestali kamarádit.

Z toho milého kluka se stal přidrzlý a jízlivý puberťák. Navíc mě neustále popichoval. Když nám maminka koupila každému jeden krásný stříbrný zvoneček na vánoční stromek, ten můj mi sebral a schoval neznámo kam. Byla jsem ráda, když se z naší vsi nakonec odstěhoval a ani mě nezajímalo kam.

Povědomá tvář

Jako dospělá jsem se osamostatnila a časem vdala. Bohužel mé manželství nebylo šťastné, můj muž byl děsně náladový a také našemu vztahu neprospělo, že jsem nemohla otěhotnět.

Manžel byl podle lékařů v pořádku, a tak mi pořád předhazoval, že to je moje vina, že nemáme dítě. Po několika letech jsme se rozvedli.

Dost mě deptalo, že mi příroda odepřela být mámou a tak jsem ani žádnou jinou známost nehledala, bála jsem se dalšího zklamání. Jednoho dne jsem se vracela vlakem z návštěvy od kamarádky a v přestupní stanici jsem musela přejít do jiného spoje. Když jsem šla po peroně, zaujal mě hlásek malého chlapce.

Klučík, kterému mohly být tak čtyři roky byl děsně upovídaný a neustále se ptal svého otce, nač je tohle a proč je to takhle… Nedalo mi to, abych se po roztomilém prckovi neohlédla. Za ruku ho držel obtloustlý muž, jeho tvář se mi zdála povědomá.

Jelikož jsem na přestup měla jen krátkou dobu, pustila jsem muže z hlavy. Když jsem přijela k mámě na návštěvu, náhodou se zmínila o Zdeňkovi, prý slyšela, že se oženil a má malého synka. Tak jsem si vzpomněla na toho klučíka s tatínkem. „Zdeněk? Ten byl přece vždycky štíhlý,“ projelo mi hlavou.

Zůstala jsem sama

Jak jsem jako dítě čas adventu milovala, v dospělosti jsem ho nesnášela. Vadilo mi, jak mé kolegyně vyprávějí, jak se jejich děti těší na Vánoce, co jim koupily za dárky, zatímco já byla o tohle ochuzená. Štědrý den a svátky jsem vždy trávila u mámy. Jenomže mamka vážně onemocněla a následující svátky už jsem zůstala sama.

Začala jsem jezdit na různé vánoční zájezdy, dokonce i do zahraničí. Utíkala jsem pryč, abych přišla na jiné myšlenky. Také jsem se pokusila i s někým se seznámit, ale ze vztahu nikdy nic nebylo, nějak jsem na muže neměla štěstí.

Jednomu se nechtělo moc pracovat a očekával, že ho budu živit, druhý se nekonečně dlouho rozváděl, další hledal u mě pouze bydlení.

Jednou se mě kamarádka zeptala, zda bych s ní nejela na koncert jejího oblíbeného zpěváka. Jelikož i mně se líbil, tak jsem přikývla. Vystoupení bylo moc pěkné, protože nám ještě zbýval čas do odjezdu vlaku, zašly jsme v kulturáku ještě na malé občerstvení. Najednou jsem ho spatřila!

Byl to on

Toho samého muže, který tehdy stál na nádraží s tím malým chlapcem. Byl to Zdeněk! Tentokrát jsem si byla jistá! Seděl kousek od nás s nějakou ženou. Sice měl pěkných pár kil navíc, ale jeho rysy se nezměnily.

V tu chvíli si mě všiml i on a na tváři se mu rozlil ten známý klukovský úsměv. Přišel k nám a představil svoji manželku.

Chvíli jsme si povídali a pak jsme už musely jít s kamarádkou na vlak. Od tohoto setkání utekly asi dva roky a mně se jednoho dne podařilo nechtěně vytopit pračkou mé sousedy pode mnou. Tak jsem začala řešit pojistnou událost.

Když jsem vešla do kanceláře pojišťovny, úplně jsem ztuhla. Za stolem seděl Zdeněk.

Byl úplně jiný než posledně, z obtloustlého chlapa se stal opět štíhlý muž. Slušelo mu to i s těmi šedinami ve skráních. „Tebe bych tu nečekala,“ řekla jsem a on mi odvětil totéž.

Vyřešili jsme moji záležitost s vytopenými sousedy a Zdeněk se mně chvíli vyptával na život a pak navrhl, zda bychom se mohli ještě sejít. „Ráda,“ odpověděla jsem.

Společné Vánoce

Seděli jsme v útulné hospůdce a povídali si. Zdeněk též neměl pěkné manželství, ze ženou žili chvíli odloučeně, pak zase spolu, až zjistili, že k sobě už nic necítí. Měl jednoho syna, z něhož byl už pomalu dospělý muž. Začali jsme se scházet.

Už to nebyl jízlivec, ale příjemný a pozorný muž. Nedivím se, že jsem se do něj tak rychle zamilovala.

Zase tu byl advent, blížily se Vánoce a samozřejmě jsme je chtěli strávit spolu. Po štědrovečerní večeři jsme si předávali dárky.

Zvědavě jsem rozbalila ten od Zdeňka a překvapeně na něj zůstala zírat, byl to stříbrný zvoneček, přesně takový, který mi tenkrát vzal. „Schoval jsem si ho na památku,“ řekl mi.

Další rok jsme spolu začali žít. Měli jsme spoustu společných zájmů. A pocit, že v životě musíme spolu stihnout vše, co jsme do té doby zanedbali. S tím, že jsem se nestala mámou jsem se už dávno vyrovnala. Zdeněk byl se svým synem často v kontaktu. I já jsem si s ním rozuměla.

Překvapení

Čas letěl a byl tu další adventní čas. Tehdy jsem se cítila mizerně. „To by tak scházelo, aby na mě lezla chřipka,“ zoufala jsem si. Jenomže místo rýmy nebo kašle jsem dostala žaludeční potíže.

Při pohledu do kalendáře jsem zjistila, že mé dny stále ještě nepřišly. „Kéž by to bylo těhotenství,“ přála jsem si, ale moc tomu nevěřila.

Zašla jsem do lékárny pro těhotenský test. Nevěřícně jsem zírala na dvě čárky. „To není možné, nemůže to být hormonální porucha nebo začínající klimakterium? Vždyť mi bude už čtyřicet,“ řekla jsem svému gynekologovi. „Klimakterium to určitě není, jste gravidní,“ uslyšela jsem zprávu.

Nemohla jsem tomu pořád uvěřit, vždyť jsme se v minulém manželství s exmanželem marně pokoušeli o dítě. Lékař mě ubezpečil, že jsem opravdu těhotná. Doma jsem test hezky zabalila. Den před Štědrým dnem odpoledne Zdeněk prohlásil, že má pro mě překvapení.

Nejhezčí dárek

O tom, co mám pro něho já, zatím ještě nevěděl. „Počkej zítra, budeš koukat!“ řekla jsem si v duchu. Vyjeli jsme směrem k hranicím a pak do městečka, kam jsme tenkrát jezdili s mojí mámou.

Prošli jsme ruku v ruce městečkem a došli do kostela, usedli do lavic a Zdeněk vytáhl malou krabičku se zásnubním prstýnkem.

„Pamatuješ, jak jsem ti kdysi říkal, že se s tebou ožením? Na ten slib jsem nezapomněl,“ pošeptal mi. Přiznal se, že už tenkrát byl do mě tajně zamilovaný. Byla to vskutku kouzelná chvíle. Když jsme se vraceli k autu, začínal zrovna zlehka popadávat sníh.

Vyrazili jsme domů. Když jsme o pár dní později vybalovali vánoční dárky, nemohla jsem se dočkat až rozbalí Zdeněk ten nejmenší z nich a přitom svým obsahem největší. Překvapeně na něj koukal.

„Tak to je ten nejkrásnější, který jsi mi mohla dát!“ pronesl a měl přitom v očích slzy. Svatbu jsme měli u nás na radnici, malou, jen pro pár nejbližších. To už je ale pěkných pár let. S naší dcerkou budeme letos trávit už sedmnácté Vánoce. Je to už velká slečna.

Lucie (57), západní Čechy