Některá zvířata dokážou vnímat svět úplně jinak než my. Měli jsme velmi citlivého psa, který jednou svojí vlastností probouzel v lidech strach.

V naší rodině bylo tradicí, že k nám patřil vždy i nějaký pes. Bydlíme na vesnici v domku se zahradou a kam až mi paměť sahá, vždycky jsme měli psa.

Domácí hlídač

Nejčastěji to byl vlčák nebo jiné podobné větší plemeno. Kromě toho, že to byl náš čtyřnohý přítel a člen rodiny, byl také domácím hlídačem. Na každého nevítaného hosta upozornil vždy silným štěkotem. Na Henryho, jednoho z našich psů, určitě nikdy nikdo nezapomene.

Zatoulané štěně

Henry byl kříženec německého ovčáka a byl nejen věrným strážcem domu, ale měl přímo nadpřirozené schopnosti. Dostal se k nám jako malé zatoulané štěně, které někdo vyhodil u silnice.

Měli jsme tehdy jiného psa jménem Gaston, ale ten byl už starý, skoro slepý a už jen dožíval svůj život. Za pár týdnů bohužel zemřel. Smutek nebyl tak velký, když už jsme měli doma Henryho.

Nový člen naší rodiny

Nový pes byl hodný, velmi učenlivý a inteligentní. Velice rychle se u nás zabydlel a stal se miláčkem všech. Skoro to někdy vypadalo, že už ve svém mladém věku dokáže porozumět každému lidskému slovu.

Všimla jsem si ale, jaký má někdy zvláštní pohled, tak trochu nepřítomný, jako by se díval skrz vás.

Dokázal vycítit zlo

Bydleli jsme na vesnici a měli spoustu přátel i příbuzných, takže dveře se u nás, jak se říká, netrhly. Každou chvíli se někdo přijel podívat, třeba jen na chvilku. Henry se všem líbil. Se všemi byl hned kamarád.

Na každého skákal, každého rád oblizoval. Tedy až do jedné chvíle. Když jednou táhla ulicí parta opilých výrostků, vystartoval po nich tak, že málem přeskočil plot. Asi by jim dokázal i ublížit, protože vycítil zlo. Ti kluci naštěstí pochopili, že bude lépe dát se na útěk.

Ke každé návštěvě se ale jinak Henry choval vřele, proto mě hodně překvapilo, když jednoho dne změnil své chování vůči mému bratru Kamilovi. Ten bydlel s rodinou dost daleko, a tak se u nás tak často neobjevoval. Henry ho měl rád a vždy na něho vesele skákal. Najednou se to ale změnilo.

Na bratra začal vrčet

Pes se k bratrovi vůbec nechtěl přiblížit, vrčel a měl v očích onen nepřítomný pohled. Kamil ho chtěl pohladit, ale Henry se nenechal. Místo toho zavrčel a potom začal výt. Nikdo z nás si to nedovedl vysvětlit.

Protože se ale jinak ke všem ostatním choval Henry stále kamarádsky, velkou váhu jsme tomu nepřičítali. Mysleli jsme si, že Henrymu třeba nevoněl Kamilův parfém nebo něco podobného.

Vycítil blížící se konec?

Čas plynul dál a na tu příhodu bych nejspíš i zapomněla, kdyby mi jednoho dne, asi tak měsíc poté, nezavolala švagrová. Pověděla mi, že měl Kamil nehodu a bojuje v nemocnici o život. Tu bitvu nakonec bratr bohužel prohrál.

Když jsem pak vzpomínala na Kamilovu návštěvu u nás, která byla jeho poslední, dala jsem si do souvislostí Henryho chování a nečekanou bratrovu smrt. Kdysi jsem totiž četla článek o tom, jak zvířata dokážou předvídat nebezpečí nebo špatné věci.

Cítil snad náš pes z návštěvníka blížící se konec? Objasňovalo by to náhlou změnu Henryho chování.

Opět změnil své chování

Moje domněnka se mi potvrdila za necelé dva měsíce. Tehdy se pes začal stejným způsobem vymezovat proti sousedce. Za celou tu dobu na ni nikdy neštěkal, ani nevrčel, nyní se k ní choval skoro nepřátelsky, jako by cítil nějaké ohrožení.

Sousedka byla už v důchodu, ale zdálo se, že je vitální a bez problémů se zdravím.

Týden nato si pro ni ale přijela sanitka, když se jí udělalo těžce nevolno. Zemřela na srdeční slabost ještě v sanitce cestou do nemocnice. Po této příhodě jsem už neměla žádné pochybnosti.

Moje domněnka byla správná, jen jsem s obavami čekala, koho Henry jako „posel smrti“ dále označí.

Manželovu sestřenici jsme varovali

Moje zjištění mě tížilo, potřebovala jsem to s někým probrat a nakonec jsem se rozhodla říct o tom mému manželovi. Bála jsem se, že mě bude mít Ivan za blázna, ale mýlila jsem se. Naopak ho to zaujalo. Právě manžel si pak jako první povšiml dalšího případu.

Tentokrát se jednalo o jeho sestřenici Soňu. Nechtěl ji příliš vylekat, tak ji jen důrazně varoval, ať na sebe dává pozor. Tři týdny poté jsme se dozvěděli, že Soně zjistili rakovinu slinivky v pokročilém stadiu. Nemoc pak měla velmi rychlý a fatální průběh.

Už se k nám nevrátil

V té době už mě náš domácí mazlíček a hlídač dost děsil. Bála jsem se, co bude dál. Další předpověď smrti se už ale nekonala. Jednoho dne se Henry zaběhl, ačkoliv to nikdy předtím neudělal, a domů už se nikdy nevrátil.

Co se s ním stalo, jaký osud ho potkal, jsme se nikdy nedozvěděli. Možná ho zastřelil myslivec nebo ho přejelo auto. Ale možná, že se ho ujali jiné lidé, kteří pak byli vyděšení z jeho neobyčejných a hrůzných schopností stejně jako my.

Jaroslava L. (58), Šumperk