Světlem mého života se ve stáří stala moje vnučka Karolínka. Rády jsme spolu chodily na procházky a sbíraly kamínky.

Dětství jsem měla těžké, manželství se mi nevyvedlo a peníze se mě nedržely. Po odchodu manžela jsem žila s dětmi sama a poté, co odešly z domova, jsem zůstala jako kůl v plotě. Děti za mnou moc nechodily.

Až když se dcera znovu provdala a s novým mužem si pořídila druhé dítě, dávala mi první vnučku Karolínku čím dál častěji – až jsem si ji nakonec vzala k sobě. Otčím ji nemusel a dceři se ulevilo, když jsem se vnučky ujala.

Řetízek

Žily jsme spolu skromně, ale šťastně. Našim koníčkem se staly procházky a občas také výlety na hrady a zámky. Nejčastěji jsme ale chodily do okolních skal a lesů. Jednou našla Karolínka v potůčku pod skalou nedaleko naší zahrádky zlatý řetízek s medailonkem. Obrázek ženy, která v něm byla namalována, mě uchvátil.

Byla mi povědomá, stejně jako celý šperk. Vytáhla jsem velkou krabici fotografií a začaly jsme je s Karolínkou prohlížet. Tak jsem narazila na fotografii své prababičky Amálie, kterou jsem nikdy nepoznala, ale hodně o ní slyšela.

Byla to úžasná žena, vyznala se v bylinkách a uměla léčit. Lidé ji milovali a přicházeli za ní zdaleka.

Po smrti babičky nebyl k nalezení

V tu chvíli mi svitlo, odkud ten přívěsek znám – nosila ho na krku moje babička! „Karolínko, víš, co jsi našla?“ vydechla jsem překvapením.

„Ty jsi našla poklad!“ A vyprávěla jsem vnučce, jak jsem se svou babičkou, podobně jako s ní, chodívala do skal a k jezírku. Babička byla pro mě tou nejmilejší bytostí na světě.

Na krku nosila medailonek se svou maminkou, mou prababičkou Amálií. Kde se ten medailonek v potoce vzal? Po pohřbu mé milované babičky jsem ten šperk hledala, chtěla jsem si ho nechat na památku. O nic jiného jsem zájem neměla.

Zlatý řetízek s medailonkem ale nebyl k nalezení. Kde se vzal v potůčku u našeho domu?

Vtiskla mi ho

Medailonek jsem pečlivě ukryla a Karolínce slíbila, že bude patřit jí. Brzy nato jsem těžce onemocněla a dlouho ležela v nemocnici. Nikdo nevěřil, že se z problémů dostanu. Karolínka skončila u své matky a otčíma. Ve dne i v noci jsem se za ni modlila.

Když za mnou jednou konečně přišli, vnučka se ke mně nenápadně naklonila a zašeptala mi: „Prababička Amálka ti pomůže, budeme zase spolu!“ Věděla jsem, co mi vtiskla do dlaně. Slzy se mi vedraly do očí. Říkala jsem si, že ji nesmím zklamat. A s tou představou jsem usnula.

Bude ji ochraňovat

Spala jsem neuvěřitelně dlouho a tvrdě, až si mysleli, že jsem mrtvá. Já se ale probrala a cítila se mnohem líp. I výsledky byly překvapující.

Poměrně rychle jsem se ze svých problémů dostala, a i když jsem se zcela neuzdravila, přesto jsem dnes zase ve svém domečku s Karolínkou a naším velkým pokladem – medailonkem s podobiznou mé prababičky, který ji bude určitě chránit, až tady já nebudu.

Jana M. (82), Šumava