Byl to kamarád mého bratra. A na tanec stejné nemehlo, jako já, ale společného jsme toho měli daleko víc. Dvakrát jsme se rozloučili, ale osud nás dohromady svedl znovu.
Rodiče odjeli na dva dny ke známým a mě, coby šestnáctileté děvče, nechali doma se starším bratrem, který měl na mě dohlédnout. Neměl z toho radost, nechtěl kvůli mě trčet doma.
A tak mi v sobotu oznámil, že večer vyráží s kamarády na zábavu, ale já zůstanu doma.
Nikdy jsem na žádné zábavě pro dospělé nebyla, maximálně na dětském maškarním bále. „Mirku, vezmi mě s sebou,“ škemrala jsem. Pochopitelně nechtěl, ale nakonec usoudil, že už nejsem malé dítě.
Odjeli jsme autobusem do tři kilometry vzdálené vsi, v jejímž kulturáku se zábava konala.
Přišel Tonda
U stolu se sešla celá bratrova parta – on, jeho dívka, kamarád se svojí slečnou a ještě dva mladíci. Ten jeden, Tonda, se po mně neustále díval, a když začala hrát hudba, požádal mě o tanec.
Byla jsem trdlo, tancovat jsem vůbec neuměla, on ale zřejmě také ne, poněvadž jsme se navzájem pořádně pošlapali.
Na další kolo jsem s Tondou už na parket nešla. Zbytek večera jsem popíjela limonádu u stolu a čekala, až pojedeme domů. Na dlouhou dobu to byla moje poslední zábava. Asi o dva roky později mě ale vytáhl bratr na májovou veselici. Najednou se u stolu objevil Tonda.
Byl ve vojenském a opravdu mu to slušelo. Netrvalo dlouho a opět mě vyzval k tanci, prý tanec po letech. Tentokrát mě tolik nepošlapal, spíše se povedlo mně několikrát mu dupnout na nohu.
Jakmile jsme dotančili a vrátili se ke stolu, chvíli jsme si povídali, až jsem zapomněla na čas.
Poslední autobus domů měl za chvíli odjíždět. Když jsem doběhla na zastávku, viděla jsem už jen zadní světla vzdalujícího se autobusu, a tak mi nezbývalo nic jiného, než jít domů pěšky.
„Můžu tě doprovodit? Přece nepůjdeš sama,“ řekl mi Tonda a jako správný gentleman mě doprovodil až před dům. Rozloučili jsme se a poté jsem o něm zase na několik let neslyšela.
Po škole jsem nastoupila jako sestra do nemocnice a právě tam jsme se potkali potřetí.
Krásná náhoda
Jednoho dne, když jsem odcházela z práce, jsem ho potkala na nějakém vyšetření. Byla to taková hezká náhoda, že jsme poté museli zajít na skleničku. Povídali jsme si celé hodiny a on mě poté opět doprovodil domů. Jako před lety. Tentokrát jsme se ale neloučili na dlouho.
Tonda se mě zeptal, jestli bych s ním další den nezašla na večeři. Souhlasila jsem. Začali jsme se scházet a zanedlouho oslavíme dvacet osm let spokojeného manželství a naše dcera nás již brzy udělá babičkou a dědou. Perfektně tančit jsme se ale nikdy nenaučili!
Jiřina(58), Jihlavsko
