Chce se mi těžko věřit vzpomínkám. Prožili jsme si s bratrem peklo. A nejhůře na tom byla matka. Přesto jsem našla v sobě sílu odpustit.

Násilí a strach, to bylo mé dětství. Otec musel mít vše pod kontrolou a jakmile bylo něco jinak, přišel krutý trest. Maminka byla plná modřin a bratr se neučil moc dobře.

Pamatuji si, jak nad ním otec stál, v ruce držel jeho žákovskou knížku a pravítkem bratra bil přes záda. Nejhůř na tom byla maminka.

Strach o mámu

Často jsem byla svědkem toho, když táta maminku škrtil. A stačilo jen, aby se něco nepovedlo jemu. Schytal to pak ten, kdo mu byl nejblíž. Já jsem byla odmalička tichá a zakřiknutá. Dělala jsem automaticky vše tak, jak se ode mě žádalo. Ve škole jsem se učila na výbornou a ani jinde neměla problémy.

Byla jsem proto tatínkova hodná holčička. Celé dětství jsem ale prožívala neskutečný strach o mámu. Bála jsem se, že ji táta zabije.

Častokrát mne v noci ze spaní vzbudil maminčin pláč a křik, kolikrát jsem ji viděla s krvavým šrámem nebo fialovými modřinami na krku. Nikomu jsem o tom nic neřekla.

Konečně je líp

Když mi bylo deset, naši se konečně rozvedli. Děti si rozdělili a já zůstala s matkou. Krátce nato začaly mé psychické problémy. Bála jsem se mužů a nevěřila nikomu, ani sama sobě. Celý život jsem se léčila a učila se fungovat v normální společnosti.

V naprosté pohodě už však asi nikdy nebudu, stejně jako můj bratr. Až donedávna jsem si nedovedla představit, že svému otci vůbec kdy odpustím. Pak jsem se ale rozhodla a pozvala ho na oslavu svých padesátin.

Vždyť už mu bude pětaosmdesát, je těžce nemocný a možná svých činů lituje, říkala jsem si. Pochopila jsem, že pokud mu neodpustím, nemohu se ve svém životě posunout dál. A jsem moc ráda, že otec na oslavu přišel.

Moc jsme si toho sice neřekli, ale já se teď cítím líp. Jsem totiž na sebe teď hrdá!

Marta (59), Plzeň