Byla jsem přesvědčená, že dítě nikdy chtít nebudu. Moje nejlepší kamarádka zase nemohla otěhotnět. A tak jsme jednou dostaly nápad…
Dá se říct, že jsme se kamarádily od školky. Říkaly jsme si všechno. Když ale Mirka po své svatbě pořád mluvila o tom, jak se s manželem marně snaží o dítě, už mě to nebavilo poslouchat.
Lékaři tvrdili, že není schopná dítě donosit. Nepodařilo se jí to ani po opakovaném umělém oplodnění. Já byla její přesný opak. Po dítěti jsem netoužila a byla jsem přesvědčená, že ho nikdy chtít nebudu.
Bláznivý nápad
Už ani nevím, jak na to přišla řeč, když mi jednou Mirka řekla, že bych byla skvělá náhradní matka. Krásná, zdravá, inteligentní a její kamarádka, takže bych nedělala problémy. Zasmály jsme se tomu, ale bylo vidět, že to Mirka myslí vážně.
Hned mi totiž začala vyjmenovávat výhody, které by z toho pro mě plynuly, samozřejmě v tom byla i zajímavá finanční odměna. Mohla bych si díky ní zrealizovat něco ze svých snů, na něž bych jen tak nenašetřila.
Dnes už vím, že moje představy byly naivní. Nechala jsem se přesvědčit a šla do toho. Žádnou smlouvu jsme nesepsaly, vše bylo na dobré slovo. Jakákoli odměna pro náhradní matku je totiž ilegální.
Spermie měly být od Petra, manžela Mirky, aby to bylo alespoň jeho dítě. On měl být zapsán na matrice jako biologický otec dítěte. Já bych se pak miminka zřekla a kamarádka by si ho osvojila. Plán byl jasný, ale realita docela jiná.
Nikomu ji nedám
Do jiného stavu s Petrem jsem opravdu přišla a zpočátku se vše vyvíjelo podle scénáře. Před porodem jsme s Petrem zašli na matriku a podepsali dohodu o otcovství. U porodu pak měli být oba – Petr i Mirka. Jenže já začala rodit nečekaně o dva týdny dřív a oni nebyli v dosahu.
A to byla obrovská chyba. Zničehonic se ve mně probudil mateřský cit. Jakmile jsem své dítě uviděla, okamžitě jsem se do něj zamilovala. Držela jsem svou holčičku v náručí a věděla, že ji už nikdy nikomu nedám! Hormony ze mě udělaly úplně jiného člověka.
Nikdo to tehdy nečekal, ani moje maminka. Když jsem přinesla to dítě domů, běhala po známých a sháněla nějaké oblečení a pleny. A přitom brečela štěstím. Mirce jsem vzkázala, že se omlouvám, ale své dítě jí dát nemůžu.
Nenávist už navždy?
Nepochopila to, napsala mi strašné věci, ječela na mě do telefonu a nenávidí mě dodnes – i když už to je přes třicet let. Vlastně se jí ani nedivím. Jenže může mi mít někdo za zlé, že se ze mě stala matka se vším všudy? Že své dítě bezpodmínečně miluju?
A všechno jsem dorazila tím, že jsem se chtěla zachovat čestně k otci dítěte, manželovi mé kamarádky. Nabídla jsem mu, že může naši dceru vídat. To byl teprve oheň na střeše.
Mirka za mnou přišla až do práce a tam na mě křičela, že jsem to všechno udělala jen pro to, abych jí připravila o manžela. Po letech se jejich manželství rozpadlo, Petr si našel mladší a s ní má dvě děti. Mirka zůstala sama.
Mrzí mě, že jsme si k sobě už cestu nenašly ani potom. Věřím ale stále, že se to jednou změní.
Petra (61), Olomouc
