Ztrácet postupně zrak je zlý osud. Těžko se s tím smiřuje, ale i v této situaci se najde světlý bod.
Tím světlem je Adélka. Moje krásná fenečka zlatého retrívra. Šikovný vodící pes, který opatrně našlapuje po nerovném chodníku. Jdu za ní a snažím se nikde neklopýtnout. Už téměř nevidím, spíš jen tak hru stínů těsně před sebou.
Ale s Adélkou to už zvládáme docela dobře. Stále si ale obě ještě na sebe zvykáme.
Byl to pro mě velký šok
Před čtyřmi roky jsem při autonehodě utrpělo úraz hlavy a došlo přitom k poškození očí a jejich nervů. Neoslepla jsem hned, ale prognóza byla jasná. Dříve nebo později oslepnu a není možnost, jak mi zrak zachránit.
Neuměla jsem si nejprve něco takového vůbec představit. Vždyť jsem měla vždy dobré oči. Co teď budu dělat? Vždyť jsem ještě měla v životě tolik krásných plánů!
Pomalu jsem se smiřovala
Po tom, co se mi podařilo zvládnout prvotní šok, jsem se snažila na myšlenku, že nic neuvidím, zvykat. Zavřela jsem oči a zkoušela se pohybovat po bytě. Samozřejmě jsem všude narážela a shazovala různé předměty.
Ale s manželem jsme začali, podle rad odborníků, shánět různé pomůcky do kuchyně, k počítači, abych mohla být i bez zraku jednou zcela soběstačná. Učila jsem se Braillovo písmo. Manžel mě ohromně povzbuzoval.
Ale slábnoucí zrak mě srážel znovu a znovu na kolena. Opakovaně jsem prodělávala velké krize. Neviděla jsem světlo na konci tunelu.
Bála jsem se chodit venku
Doma jsem se s mužovou podporou a různými udělátky pro slepce cítila docela bezpečně. Vyjít ale sama na ulici jen s bílou hůlkou jsem se dost bála. Musela jsem to však zvládnout. Manžel mě přece nemůže vždycky doprovázet. A tak k nám domů přišla Adélka.
Vodící vycvičený pejsek. S ním teď trénujeme trasy. Do nové práce, do obchodu, na stanici autobusu. Už to nebude trvat dlouho a já neuvidím ani ty stíny. Ale mám muže a Adélku. Vím, že to zvládnu. Už se ničeho nebojím.
Zdena D. (51), Opava
