Myslela jsem, že si už nikoho do svého života nepustím, že jsem na něco takového až příliš zklamaná a zahořklá. Naštěstí jsem se ale sama v sobě pěkně zmýlila.

Stavení pana Hraběte bylo pod silnicí, a tak jste viděli každý detail. Občas jsem tam nevěřícně zírala a představovala si, co je to asi za člověka, který tam bydlí. Pana Hraběte jsem skoro neznala, moc často se mezi lidmi neukazoval.

„Tak takhle dopadne chlap, který se neožení,“ upozorňovala matka, když jsme chodívaly kolem cestou na nádraží.

Někdy jsme se i zastavily a v údivu pohlížely na hromady předmětů, které ten chlapík vynosil ven ze stavení s děravou střechou a rozbitými okenicemi.

Měl tam dřez, prehistorické hrnce, mezi tím včelín, několik rezavých aut, na porůznu rozvěšených šňůrách viselo oblečení, anebo spíš divné cáry, které už hodně pamatovaly.

Hrabě se nejmenoval, jen se mu tak žertem říkalo. „Taková ženská, která by tu dokázala uklidit, se ještě nenarodila,“ chmurně prohlašovala moje maminka. „Dokud žila jeho matka, jakž takž to udržovala. Po její smrti to žalostně zpustlo.“

Jako pelyněk

V dospělosti jsem rodný kraj opustila, aniž jsem tušila, že se tam za několik desítek let nadobro vrátím, zklamaná životem. Byla jsem ženská, která zůstala na ocet, osamělá, zahořklá, se sebedůvěrou rovnou nule a seznamem zdravotních problémů.

Něco mi naštěstí ještě zbylo: baráček po mámě, zahrádka, hrstka starých přátel a večery na lavičce, kdy koukáte, jak po inkoustovém nebi špacíruje měsíc a říkáte si, že život je sice hořký jako pelyněk, ale jsou chvíle, kdy to ani tolik nevadí.

Na nádraží jsem potkala pana Hraběte, vypadal skoro stejně jako kdysi, jen ještě zanedbaněji.

Mazal karty s výpravčím Jardou, mým dávným spolužákem, kterému jsem si několikrát stěžovala, kolik mám doma závad. „Tak ať ti to opraví Hrabě, je šikovnej. Lidem spraví kdeco a oni mu pak dají na rum.“ Nejdřív jsem se zděsila, potom jsem souhlasila.

Pračlověk

Byl kupodivu šikovný. Divil se, proč nemám doma rum, tak jsem mu místo něj uvařila bylinkový čaj a přidala domácí buchty. Hezky se s ním povídalo.

Uvědomila jsem si, že jsem si celá léta myslela, že je to nějaký pračlověk, který nedá dohromady ani holou větu, a že jsem se spletla. Co se týká jeho baráčku, v té době už téměř spadl.

Záhy se Hrabě nastěhoval ke mně, a lidé ho nepoznávali. Mým přičiněním se z něj stal jiný člověk, oholený, ostříhaný a oblečený do běžných věcí, nikoli plesnivých cárů. „Jenže to ještě neznamená, že je šťastnej,“ upozornil mě Jarda.

A rovnou se ho na to zeptal. Hrabě se usmál a přísahal, že je.

Libuše (58), okolí Vsetína