Byla jsem tehdy už několik let rozvedená, neměla štěstí na slušné muže, až se jednoho dne v mém životě objevil jeden, který byl o téměř patnáct let mladší…

Nebe se zatáhlo a nad městem se rozprostřel velký, černý mrak. Sotva jsem doběhla k autobusové zastávce, uviděla jsem od mého spoje již jen koncová světla.

Měla jsem dvě možnosti, buď čekat další hodinu na další bus nebo risknout, že cestou domů, která trvá čtyřicet minut, zmoknu.

Začaly padat obrovské kapky, když u mě zastavilo auto. „Mohu vás svézt?“ zeptal se mladý muž a otevřel mi dveře. Podle vidění jsem jej znala, bydlel o jednu ulici dál. Čekat na další bus se mi nechtělo, tak jsem nastoupila. „Vy pracujete v knihovně, že? Viděl jsme vás tam,“ řekl a přirozeně jsme se dali do řeči.

Když jsem vystupovala z auta, podal mi pozvánku. „S bratrem chystáme výstavu obrazů, přijďte se podívat,“ pronesl. Slíbila jsem, že přijdu ráda. Vzala jsem i kamarádku a po vernisáži nás ten mladý muž, Roman, pozval na víno.

Doprovodil mě samotnou až k domu a zeptal se, zda se ještě uvidíme. Nechápavě jsem se na něho podívala.

Třicet devět mě minulo a jemu bylo nanejvýš dvacet pět. Pravda, byla jsem drobnější postavy, štíhlá a celkem dost o sebe dbala. Na pravidelnou návštěvu salonu krásy a moderní oblečení jsem si potrpěla.

A známí mi říkali, že na čerstvou čtyřicátnici nevypadám, ale abych si začínala něco s tak mladým klukem, to nebyl můj styl. Nicméně on byl opravdu pozorný a líbil se mi…

Rande

Se schůzkou jsem souhlasila. Zašli jsme do místního kláštera, kde měl klarinetový koncert jeho známý a pak jsme šli na skleničku. Roman na sebe prozradil, že před měsícem oslavil pětadvacetiny a je ještě svobodný.

Před několika měsíci se rozešel s dívkou, prý byla neskutečně žárlivá a často mu dělala scény.

„Už jsem toho měl plné zuby,“ řekl. Cestou domů mě políbil a dodal, že jsem hezká ženská. „To se mě ani nezeptáš, zda na mě doma náhodou nečeká manžel nebo dítě?“ zeptala jsem se. Hloupější otázku jsem mu snad ani položit nemohla.

Byla jsem pátým rokem rozvedená a moje jediná dcera šla po vyučení pracovat jako kuchařka do Rakouska.

Žila jsem sama. S manželem jsme se brali po mých osmnáctinách, v necelých devatenácti jsem porodila Kateřinu. Když se osamostatnila, rozvedli jsme se. Manžela nezajímalo nic jiného než auta, jezdil s kamarádem, který jezdil závody do vrchu, jako mechanik. Parta kamarádů pro něj byla víc než rodina.

Zato tenhle Roman mi skládal komplimenty… že mi to sluší, že vypadám mladší… Začali jsme spolu chodit. „On tě jen oblbuje, co můžeš čekat od kluka, který je o patnáct let mladší než ty?“ důrazně mi domlouvala kamarádka.

Já jsem si o nás ale iluze do budoucna nedělala. Momentálně mi bylo s ním jen moc hezky. Že Roman možná odejde jednou za mladší, s tím jsem byla srovnaná. Ale i kdybych s ním byla jen krátký čas, stálo by to za to.

Co na to řeknou?

„Volala máma, že přijedou s tátou na návštěvu, tak zítra přijď, rád bych tě představil,“ řekl jednoho dne Roman. Zarazilo mě to. Copak asi řeknou rodiče, když zjistí, že má o tolik let starší přítelkyni, projelo mi hlavou. Řekla jsem mu, že mi nepřipadá vhodné, mě jim představovat.

„A proč? Už jsem jim o tobě říkal,“ odpověděl. „Řekl jsi také, kolik je mi let?“ zeptala jsem se. Jeho odpovědí bylo, že rodiče vědí, že jsem o trochu starší, ale je to jeho rozhodnutí, s kým chce žít, a že mě miluje.

Uvařila jsem u Romana oběd a vnitřně celá rozklepaná jsem očekávala návštěvu.Ti lidé byli velmi milí. Pak se mě jeho matka zeptala, kolik mi vlastně je.

Poznala jsem, že ji to zarazilo. „Myslela jsem, že si Roman jednou pořídí rodinu, u vás asi nepřichází již v úvahu mít dítě,“ prohlásila zklamaně. Trapně jsem mlčela.

„Maminko, klape nám to spolu a kdyby náhodou přišlo dítě, tak dnes to není nic neobvyklého, že ženy mají děti i ve čtyřiceti,“ zastával se mého věku Roman.

I když rodiče nebyli nepříjemní, přece jenom celé odpoledne bylo ve vzduchu cítit napětí. Chtěla jsem se rozloučit a jít domů, ale Roman řekl, ať zůstanu. Když rodiče odešli, zeptal se mě, zda bych se k němu nechtěla přistěhovat.

Odrazovali mě

Řekla jsem si, že to spolu zkusíme. Kolegyně Zuzana našemu vztahu nedávala dlouhou budoucnost. „Abys nezaplakala, až pozná jinou a mladší. To, že dobře vypadáš, ještě nic neznamená. Bude chtít dítě…“ říkala. Nad jejími vyhrůžkami jsem ale jen mávla rukou. Horší to bylo s dcerou.

Přijela domů na dovolenou a já jsem se vrátila do našeho bytu, abych si ji užila. Dcera se dozvěděla o mém poměru a vůbec se jí můj nový vztah nezamlouval. „Vždyť je jen o pár let starší než já! Že ti není trapně,“ pustila se do mě. Odjela dřív, než plánovala.

„Třeba jsem opravdu udělala chybu, když jsem si začala s Romanem, přece se mnou nezůstane až do smrti, za dvacet let z něj bude vyzrálý chlap a já stará bába,“ pomyslela jsem si v duchu. Dcera si to nenechala pro sebe a všechno vyzvonila mým rodičům.

„Že se nestydíš! Proč si nenajdeš normálního mužského a taháš se s takovým mladíčkem?“ nadávala máma a táta mi také řekl své a dodal: „Hlavně pak u nás nebreč!“ Tak jsem se Romana zeptala, jak si to dál představuje. „Vím, kam míříš, ale my se vezmeme a vytřeme všem zrak,“ objal mě.

Chtěla jsem s ním probrat naši budoucnost, co se týká dětí, co bude za dalších deset, patnáct, dvacet let, ale on prohlásil, že mě miluje, chce se mnou být a ožení se se mnou. Smála jsem se tomu, říkala jsem si, že je mladý a naivní.

Požádal mě…

Možná jsem svým způsobem trošku i věřila tomu, co všichni říkali. Jak rychle si asi uvědomí, že vztahem se starší ženou už nechce ztrácet čas? Tím víc jsem se divila, když přede mě jednoho dne položil krásnou krabičku s ještě krásnějším obsahem.

Třpytil se v ní nádherný zásnubní prsten. „Já si tě vážně chci vzít!“ řekl mi tehdy a já jsem se nezmohla na slovo. Naplánovali jsme svatbu, která byla jen malá, za svědka nám šli Romanův kamarád a má kolegyně. Mí rodiče odmítli přijít, stejně tak ti Romanovi. Ani moje dcera nepřijela.

Ta dokonce prohlásila, že až zase přijede do Čech, pojede raději za svým otcem nebo bude spát v hotelu, než u toho mámina frajírka. Já byla tak šťastná a nikdo mi neřekl, že mi to štěstí přeje! Vždyť je to můj život! Romanův byt jsme pronajali jednomu studentovi a žili jsme v mém.

Nečekané těhotenství

Bylo nám spolu krásně, chodili jsme na výstavy, jezdili na výlety, užívali si života. Občas jsme jeli jak k mým, tak k Romanovým rodičům. Sice nám to nedávali najevo, že s naším vztahem nesouhlasí, ale my to na nich poznali.

Zřejmě nevěřili, že nám manželství vydrží. A vydrželo! Zjistila jsem, že jsem asi těhotná.

Absolvovala jsem vyšetření, vše bylo v pořádku, děťátko se vyvíjelo normálně i těhotenství jsem snášela dobře. V porodnici se mnou můj muž byl, sice přítomnost otce u porodu byla teprve v plenkách, ale to nebylo překážkou, aby nestál při mně. Narodil se Vojtíšek.

Romanovi rodiče se smířili s tím, že jejich syn má starší manželku a ti mí říkali, že je škoda, že nejsou mladší. Z malého byli všichni nadšeni. Dokonce i moje dcera. Moje miminko nás všechny spojilo. Z Romana je báječný manžel i otec.

Než jsme se nadáli, z Vojtíka je už pořádný dospělý chlap. A naše manželství? Je pořád harmonické.

Snažím se nevypadat na svůj skutečný věk a řekla bych, že se mi to daří, což mi říká i Roman.

Předpovědi známých, rodičů i dcery, že nám vztah nevydrží, se naštěstí nenaplnily a já jsem ráda, že jsme tehdy na žádné pesimistické řeči nedali a naší lásce dali šanci. Rozhodně se to vyplatilo.

Kamila (61), severní Morava