Když jsem Karla na táboře dvakrát opařila horkou vodou, sprostě mi tehdy vynadal. Bála jsem se, že všechny naše šance jsou nadobro spálené. Naštěstí jsem se mýlila.

Karla jsem poznala na letním táboře, dělal tam praktikanta, já pomocnou kuchařku. Byl to moc hezký kluk a já jsem se do něj už tehdy šíleně zamilovala.

Jednou, když byly k večeři párky, jsem chtěla jít vylít hrnec s vodou a jak jsem s ním vyrazila z polní kuchyně, kam Karel zrovna vcházel, nechtěně do mě vrazil a horká voda skončila na jeho teplácích.

Nemusím asi popisovat, jak moc mi tehdy nadával. Zbytek večera strávil se studeným obkladem. Když jsem si o dva dny později uvařila kávu a chtěla se s ní vydat do mého stanu, opět jsem se s ním srazila ve vchodu kuchyně.

Opět jsem ho polila, horká káva se mu rozlila po tričku i po kalhotách.„Ty jsi fakt nemehlo. Radši už ani nevylejzej ze stanu!“ spustil na mě. Do konce tábora už na mě nepromluvil a snažil se mi vyhýbat. Bylo mi jasné, že u toho kluka jsem si doslova spálila všechny šance.

Nečekané setkání

Od té doby uplynula řada let a vzpomínky na letní tábor bledly, už jsem si na něj ani nevzpomněla. Byl hezký podzimní podvečer, vracela jsem se z návštěvy od rodičů. Šla na mě únava, tak jsem zastavila na benzínové pumpě, že si dám kávu.

Ve dveřích jsem se málem srazila s mužem, který si nesl kelímek s kávou, div, že jsem mu jej nevyrazila z ruky. Dotyčný se na mě podíval a vykřikl: „To snad není pravda! Jsi to ty?“ Zarazila jsem se. Nemohla jsem tomu uvěřit. Byl to Karel. To bylo setkání. Posadili jsme se, každý se svým kelímkem kávy, a vzpomínali.

Jsem vděčná

„Pamatuješ, jak jsi mě tenkrát opařila?“ dodal. Přikývla jsem a ještě jednou se mu po letech omluvila. „To já se omlouvám, že jsem ti tenkrát vynadal, ale fakt mě to hrozně bolelo,“ smál se. Povídali jsme si dost dlouho, dozvěděla jsem se, že je rozvedený.

Ani já jsem neměla štěstí na partnery. Tak jsme si sdíleli vzájemné peripetie. Byl to příjemný rozhovor. Vyměnili jsme si telefonní čísla a rozloučili se s tím, že se určitě brzy musíme sejít.

Několikrát jsme spolu vyrazili na celodenní výlet, později to byly společné víkendy, pak jsme se sestěhovali a nakonec se vzali. Kdo by to byl tehdy řekl… Je zajímavé, jak nás život nečekaně svedl dohromady. A jsem za to nesmírně vděčná. Máme spolu krásnou dceru a brzy oslavíme dvacet pět let spokojeného manželství.

Šárka (59), Plzeňsko