Moje osmaosmdesátiletá maminka je naštěstí fit, duševně i fyzicky. Když jsem se nedávno rozvedla, přestěhovala jsem ji k sobě.

Jaro je v plném rozpuku, ale já jdu zahalená do teplé šály kolem krku, jako kdyby mrzlo. Maminka se totiž bojí, abych se nenastydla. Sundavám si rychle šálu a strkám ji do tašky. Přitom se obezřetně rozhlížím. Snad mě matka nevidí z okna.

Musím se tomu začít smát. Vždyť se chovám jako puberťačka.

Jako když jsem se kdysi dávno malovala na rande v chodbě domu. A při návratu domů jsem se snažila setřít si ve výtahu stíny a řasenku, aby rodiče, kteří mi zakázali se malovat, nic nepoznali. Jenže tehdy mi bylo třinát. Teď už jsem ale vážně dospělá holka.

Přesto mamince nedokážu odporovat. Už na to nemám sílu.

To není to nejhorší

Kdysi, když maminka ještě žila ve svém bytě, jsem se na setkání s ní vždycky moc těšívala. Bývala většinou v nakažlivě dobré náladě a její občasné rady do života jsem brala s rezervou. Tvrdila vždy, že je moje matka a já zůstanu navždy její dítě.

Prý to musím pochopit. A já to chápala.

Byla jsem nad věcí. Jenže teď jsme spolu v kontaktu neustále a máma se hrozně změnila. Už dávno s ní není taková legrace jako bývala. Přišla o většinu svých známých a hrozně se nudí. Tak se soustředila na mě. Mluví mi absolutně do všeho.

Vyžaduje veškerou moupozornost

Když přijdu domů z práce, matka mi nedá ani na chvíli pokoj. Vyžaduje moji veškerou pozornost. Komanduje mě, co budeme vařit k večeři, co upeču na víkend a kam půjdeme nebo pojedeme. Nedávno jsem se seznámila s docela příjemným chlapíkem Alešem. Je rozvedený a je mi s ním dobře.

Jenže matka ho přímo nesnáší. Aleše bere jako největší ohrožení svých výsad a práv na mě. Kdykoli chci s Alešem něco podnikat, vymyslí si zádrhel, proč to nejde.

Buď předstírá vážné zdravotní problémy a já s ní jedu do nemocnice, nebo se psychicky hroutí a brečí, že už nechce žít, že je sama.

No to snad nemyslíš vážně…

Aleš nedávno přišel se žádostí o ruku. Přišlo mi to jako dobrý nápad. Na rozdíl od maminky. „To nemyslíš vážně?! Jako že se odstěhuješ do toho jeho baráku a mě tu necháš samotnou? Proto sis mě k sobě nastěhovala? Abych byla zase sama?

No, to jsem si nezasloužila, takový osud, za všechno, co jsem pro tebe udělala, myslela jsem, že budeme už pořád spolu.“

Matka nebyla k zastavení. Snažila jsem se jí vysvětlit, že v Alešově domě je dost místa pro všechny, takže tam může žít s námi, bude-li chtít. Aleš s tím počítá a mezi námi dvěma se nemusí nic změnit.

Nechci přijít o Aleše

Matka však propukla v hysterický pláč. „Že bych měla žít s cizím chlapem v jeho domě? Tak to si rovnou hodím mašli, to bych od tebe nečekala, od vlastní dcery. Vyváděla tak, že jsem měla strach, že se jí něco stane.

Popadl mě vztek i lítost současně. Vím, že mě maminka bude časem opravdu potřebovat, ale Aleše se vzdát nechci. Miluju ho a bojím se, že kvůli mámě o něj nakonec přijdu. Vůbec nevím, jak situaci vyřeším.

Vendula M. (60), Praha