Manželův bratr, švagrová, jejich dvě děti a tři vnoučata. Jejich pravidelná nedělní návštěva mi už od pátku nahání husí kůži. Musím si poradit.

Můj manžel pochází z velké rodiny, kde bylo zvykem se neustále navštěvovat. Společně trávili narozeniny i svátky, Vánoce a všechny důležité události. Po smrti sestry a rodičů mu zbyl jen jeden mladší bratr. Ti ostatní se rozutekli po světě nebo se odrodili. Jak jim závidím!

Ani dva na to všechno nestačí

Můj muž totiž o to víc na svém bratrovi a jeho celé rodině lpí. Neustále mu volá a často ho navštěvuje. Několik let mu zadarmo dřel na stavbě jeho domku a nyní mu chodí pomáhat se stavbou garáže. Aby toho nebylo málo, zve celou jejich rodinu k nám na neděli.

Martyrium pro mě začne už brzy ráno, kdy musím začít vařit a péct. Vždyť nasytit tolik krků není jen tak! „Marti, co budeme dneska obědvat?“ ptá se manžel s železnou pravidelností už v šest, abychom to všechno stihli.

Pomáhá mi, což o to, ale tak po chlapsku. Vyndá ze spíže těžké pekáče nebo přinese ze sklepa brambory. Maximálně na zahradě něco načeše nebo vykope. A také, abych nezapomněla, zabije pár slepic na polévku nebo králíků na omáčku.

Vařím jako závodka

To ostatní už je na mně. Jedna kachnička nestačí, musí být minimálně dvě. Jeden pekáč je taky málo a polévku chystám v pětilitrovém hrnci! Příbuzenstvo se dostaví minimálně v počtu pět osob – prarodiče a jejich tři vnučky. Jsou živé, jen co je pravda! Hned po obědě, místo siesty, mě čeká příprava svačiny.

Jejich babička ale jen sedí a nechá se obskakovat. Švagr zajde vždycky ještě dál. Klidně si usne v mém křesle! Pochrupuje a my se kolem něho plížíme, abychom ho náhodou nevyrušili.

„Chudák, je za celý ten týden unavený,“ lituje ho manžel, a jde ho dokonce přikrýt dekou, aby ten šedesátiletý cvalík nenastydnul.

Do toho všeho začnou řádit ty jejich holky. Neuplyne týden, kdy by něco nerozbily nebo neztratily. I ten náš chudák pes se před nimi schovává do boudy! Když se „zadaří“, přijdou i rodiče holek, to je nás sedm. Zvu samozřejmě i svoje děti a vnoučata. Občas přijdou, a to je nás patnáct.

Je to k zbláznění

Připadám si jako malá hospoda. Jen pípa chybí. „Venouši, co si takhle někam vyjet? Nebo alespoň vyjít? Do přírody,“ snažila jsem se po dobrém manželovi domluvit. On ale nikdy nechtěl ani slyšet. Později jsem to zkusila po zlém: „Já už tu dřinu nevydržím!

To nevidíš, že nás ti tvoji drahoušci jen využívají?“ Můj křik mi nebyl nic platný.

Manžel se na mě osopil, že jsem nenávistná a nepřející. Prý mu chci rozbít jeho rodinu. Mám ho moc ráda, ale příbuzní mě štvou. Rozčilují. Nevím, jak se jich zbavit. Jak se osvobodit. Mám také přece právo na svůj život a odpočinek!

Kamarádky pro mě mají spoustu rad, ale žádná není ta pravá. Chci jen svůj klid.

Vzpomínám na staré dobré časy

Jak ho dosáhnout? Nevím. A tak peču, vařím, smažím a patlám dorty. Asi až do smrti to jiné nebude. Když se kolem jedenácté rozezvučí zvonek u dveří nebo ozve bouchání, zvedá se mi žaludek nechutí. Už vím, co se ozve:

„Švagruše, tak co bude dobrého?“ Manželův bratr jedl totiž spoustu vtipné kaše. Alespoň on si to myslí. Jeho žena je ještě horší.

Není jí trapné si říct o výslužku. „Marti, zabal mi těch pár chlebíčků s sebou. Tak nějak už se mi nevejdou do žaludku!“ Jediné, co mě těší, je pomyšlení na pondělí. To jdu totiž do práce.

Nabídli mi malý úvazek v místní samoobsluze, kde jsem coby prodavačka strávila za pultem s lahůdkami skoro dvacet let. Byla jsem tam tak šťastná!

Asi se přece jen rozvedu

Svého času mi dokonce říkali žena za pultem, podle toho seriálu. Všichni to ale mysleli v dobrém, kolegyně i zákazníci. O svačině jsem si vždycky šla koupit jeden obložený chlebíček a klábosila.

Také jsem měla starosti, jako všichni ostatní, a dokonce jsem se těšila do důchodu. Kdybych bývala jen tušila, co mě čeká!

Nemohu pochopit, jak mě může vlastní manžel takhle týrat. Vím, že to tak nemyslí, ale mám mu to čím dál víc za zlé. Bojím se, že naše manželství neskončí dobře. Koho si manžel vybere, až bude muset volit?

Marta K. (67), Zlín