Požádal mě o ruku básničkou

Total
1
Shares

První láska pro mě byla velkým zklamáním. Nikdy bych ale nevěřila, že právě díky tomu najdu své opravdové štěstí.

Říká se, že velká láska přijde, když to člověk nejméně čeká. A to byl přesně můj případ. Bylo mi sedmnáct a byla jsem ve druhém ročníku na střední škole. Tehdy jsem se poprvé zamilovala. Jmenoval se Karel, chodil o ročník výš a vůbec nevěděl, že existuji.

Každou přestávku jsem nenápadně stála před jeho třídou a doufala, že alespoň projde kolem mě. Po škole jsme ho s holkami, opět nenápadně, sledovaly, někdy až domů. Asi po roce mého vytrvalého snažení se to konečně povedlo!

Pozval mě na svůj fotbalový zápas. Týden nato už jsme spolu chodili a já jsem nemohla být šťastnější. Všechno ostatní šlo v tu chvíli stranou, škola, kamarádi, rodina, chtěla jsem být jen s ním.

Až na posledním místě

On to ale měl nastavené úplně jinak. Na prvním místě pro něj byli kamarádi, potom fotbal, potom škola a pak asi já. Byla jsem ale tak zamilovaná, že jsem si to vůbec neuvědomovala. Dnes, s odstupem tolika let, už vím, že se ke mně nechoval nejlépe.

Pravidlem se stávalo, že jsem na zábavách zůstávala u stolu sama, zatímco Karel trávil spoustu času s kamarády ve výčepu. Mým parťákem tak často byl jeho nejlepší kamarád Mirek. Hodný kluk, který mě nikdy nenechal sedět v koutě dlouho samotnou.

Nechal ostatní u baru a šel si se mnou povídat, koupil mi pití nebo mě vzal tancovat. Měla jsem radost, že mě nejlepší kamarád mého přítele tak mile přijal do party, ale víc jsem v tom nehledala.

Na moje narozeniny byl s jinou

S Karlem jsme spolu chodili už půl roku, přišlo léto a blížily se mé narozeniny. Byla jsem tak zvědavá, nemohla jsem se dočkat toho, co od něj dostanu. V den mých narozenin ale volal, že nemá čas, a tak se dnes neuvidíme.

Byla jsem smutná, ale pak jsem si začala říkat, že to je určitě jen zastírací manévr a on pro mě chystá velké překvapení. Jak naivní jsem byla! Celý den jsem strávila čekáním na zvonek, věřila jsem, že se objeví s velkým pugétem růží. Nestalo se.

Navečer zazvonil telefon, nebyl to on, ale kamarádky. Volaly mi, že Karla viděly na zábavě. Okamžitě jsem vyrazila do kulturáku. Opravdu tam byl. Opíral se s kamarády o barový pult a bavil se s nějakou slečnou. Běžela jsem domů a přes slzy sem tam zakopla. Doma ale na mě čekalo opravdové překvapení.

Napsal mi básničku

Na schodech seděl Mirek. Zeptal se mě, co se děje, a já jsem mu to řekla. Když jsem vyslovila nahlas, že jsme se rozešli, spustilo to novou vlnu slz a já jsem se s téměř hysterickým pláčem zhroutila na schody. Seděla jsem tam a usedavě brečela, on stál nade mnou a nic neříkal.

Co by taky měl říkat? Když jsem se konečně trošku uklidnila, došlo mi, že vlastně vůbec nevím, kde se tam vzal. „Co tady vlastně děláš?“ zeptala jsem se ho. Řekl, že mi chtěl popřát k narozeninám a dát mi dárek. Podal mi malou dřevěnou krabičku.

Když jsem ji otevřela, byly v ní krásné stříbrné náušnice s pomněnkami a u toho malý papírek. Na něm byla básnička, sám ji složil. Byla krásná a byla o mně. Nevěděla jsem, co na to říct, jen jsem na něj zírala. Mlčel a pak dodal, že kdybych potřebovala, je tu pro mě.

Důvěrný přítel

Další dny a týdny pro mě byly hrozné. Odmítala jsem chodit ven, nechtěla jsem nikoho vidět, jen jsem ležela ve svém pokoji a brečela do polštáře. Rodiče ze mě byli nešťastní a kamarádky už nevěděly, jak mě utěšit. Jediný, s kým jsem dokázala mluvit, byl překvapivě Mirek.

Šli jsme se spolu projít a dlouho jsme si povídali. Bylo mi konečně po tolika probrečených dnech lépe, věděla jsem, že on je opravdu upřímný kamarád. Za pár dní ale nastupoval na vysokou, kterou měl v jiném městě, a tak jsme se museli rozloučit.

Nečekaná láska

Nikdy bych nevěřila tomu, jak smutno mi po něm bude. Domů jezdil vždy alespoň jednou měsíčně, a když jsme se neviděli, psali jsme si dopisy. Každý z nich pak zakončil krátkou básničkou, většinou bývaly veselé a vtipné, ale postupem času se změnily na zamilované.

Nebylo pochyb o tom, že mě má rád. A já jsem si po několika měsících uvědomila, že jsem zamilovaná až po uši.

Jiného už nechci

Mirek byl skromný, rozumný, starostlivý, se srdcem na pravém místě. Po jeho boku jsem byla opravdu šťastná. Konečně jsem si nepřipadala jako páté kolo u vozu, naopak, dělal to, co mi na očích viděl, a já už po pár měsících věděla, že zbytek života chci strávit jenom s ním.

A byla jsem ráda, že to cítíme stejně. Chodili jsme spolu tři roky a na naše výročí jsme vyrazili na výlet do Českého ráje.

Prstýnek k výročí

Zrovna, když jsme se kochali panoramaty na jedné z vyhlídek, podal mi do ruky papírek s tím, že mi přeje hezké výročí. Byl to náš pravidelný zvyk, vždycky mi k výročí složil nějakou vtipnou básničku. Tahle ale byla jiná, bylo v ní všechno, popsal tam celý náš vztah. Dojalo mě to a poslední slova jsem četla snad stokrát.

Pak mi řekl, ať papírek otočím. Když jsem ho obrátila, už jsem prostě nemohla udržet slzy, bylo tam napsáno „Vezmeš si mě?“. Ten moment nikdy v životě nezapomenu. Určitě mi to trvalo dobrou minutu, než jsem to zpracovala, otočila jsem se na něj, a on celou tu dobu, chudák, klečel na té skále s prstýnkem v ruce.

Koleno ho pak bolelo ještě dlouho. Svatba byla překrásná, jako z pohádky, a vlastně takový je i náš vztah. Loni jsme oslavili už rubínovou svatbu. A věřte, nebo ne, dodnes mi k výročí píše básničky.

Jitka S. (61), Hodonín

Také se vám může líbit