Stalo se to v dobách mého mládí. Neuváženě jsem přivolala do svého domu neštěstí. Kdyby nebylo našeho psa, svého syna bych nejspíš neochránila.

Slunce právě zapadalo, když se ozval zvon. Zvonil na klekání pan Václav, téměř stoletý stařec – živoucí kronika naší obce. Až odejde na věčnost, odejdou spolu s ním i staré časy.

Černý pohybující se bod na obzoru, který jsem před chvílí v západu slunce spatřila, dostal kontury lidské postavy.

Stála jsem na zápraží naší samoty a jednou rukou objímala tříletého syna Adama. Byla jsem na něho i na celé hospodářství sama. Ale nestěžovala jsem si. „Někdo k nám jde!“ sdělila jsem Adámkovi a pohladila ho po vlasech.

Postava, která směřovala k naší chalupě, byla shrbená a o holi. Trvalo celou věčnost, než došla až k nám.

Šestý smysl

Byla to žena. Na sobě měla černé šaty. Zastavila se pár metrů od nás. Holé, neuvěřitelně hubené ruce se jí třásly námahou. Tvář měla zvrásněnou. Žádala o jídlo a nocleh. Což o to, volné místo jsme měli, ale Adámek byl neklidný, a dokonce se rozbrečel.

Chlácholila jsem ho a tiskla k sobě. Ani mně se postava neznámé ženy příliš nezamlouvala. Něco mi říkalo, že nejde o obyčejnou ženu.

Zželelo se mi jí

S koncem zvonění klekání pana Václava vešla žena do naší chalupy jako pozvaný host. Podělila jsem se s ní o večeři. Jedla pomalu. Polévku nabírala lžící, kterou svírala v kostnatých rukou, potažených opálenou starou kůží.

Ustlala jsem jí v pokojíku pro hosty. Byla jsem podivně neklidná a spala s jedním okem otevřeným. Kolem půlnoci jsem se zvedla a šla zkontrolovat synka, který spal ve svém pokojíku. Nad jeho postelí se skláněla postava.

Jakmile mě zaslechla, prudce se otočila a v temnotě se zaleskly její oči jako blyštivé drahokamy. Popadla mého spícího syna a zvedla ho z postele. Pak chtěla s hadím zasyčením opustit místnost. Zastoupila jsem jí cestu.

Pes přiběhl včas

Pokoušela jsem se probuzeného a plačícího Adámka vytrhnout z jejích rukou. Zápas trval věčnost. Nakonec se černé postavě podařilo vyběhnout z pokoje do kuchyně. A tam se naštěstí objevil Teodor. Náš německý ovčák, který se celý večer toulal bůhví kde. Přihnal se jako kulový blesk a skokem se zakousl černé postavě do předloktí.

Žena vykřikla a svoji oběť pustila. Opustila ve chvatu naši kuchyň i náš dům. Teodor ji doprovázel ještě hodný kus cesty se zlostným štěkotem a vrčením, dokud nezmizela kdesi v dáli na polní cestě, která vedla přímo k večerní obloze.

Přivolala jsem ji?

Tiskla jsem plačícího Adámka k sobě a kolem nás vesele poskakoval Teodor. Ten den, co se tohle stalo, jsem na syna svolávala hromy blesky, a strašila ho klekánicí! Zlobil a nedal si říct.

Tajemná žena byla asi osobou, která podle legendy po zvonění klekání kradla v rodinách děti, aby pak s nimi hrůzně nakládala. Ta žena náš příbytek už vícekrát nenavštívila a já už jsem nikdy víc syna klekánicí nestrašila.

Eva S. (70), Jičín