O své štěstí jsem zkrátka musela bojovat

Total
9
Shares

Vyjela jsem si s kamarádkou na krátký pobyt do lázní. Při ubytování jsme ale zjistily, že nám v pokoji kape topení, a tak jsem to šla nahlásit na recepci. Tím to všechno začalo.

Závadu na topení, kterou jsme objevily hned první den našeho pobytu v lázních, nám záhy přišel odstranit údržbář. Sympatický a šikovný chlapík. Topení měl opravené během chvíle. Poděkovala jsem a on se na mě při odchodu dlouze zadíval.

„Asi jsi se mu líbila, když se na tebe tak díval,“ prohlásila kamarádka. „Možná jsem mu připadala povědomá, stejně tak on mě,“ řekla jsem. Když jsem se druhý den vracela z procedury, opět jsem toho muže potkala v hale lázeňského ústavu.

Nedalo mu to a oslovil mě. „Dobrý den, promiňte ale vy mi někoho hrozně připomínáte,“ řekl mi. „Vy jste mi také povědomý,“ odpověděla jsem. Brzy jsme měli jasno, to když mě oslovil mým dívčím příjmením.

Dávná láska

„To není možné, málem bych tě nepoznal, to je let, co jsme se neviděli!“ vykřikl radostně. Byl to Josef, moje první láska z učňáku. Chodili jsme spolu v posledním ročníku a hned po závěrečných zkouškách jsem se s rodiči odstěhovala.

S Josefem jsme si vyměnili ještě několik dopisů. Slibovali jsme si, že se jednou vezmeme, ale jak se říká, sejde z očí, sejde z mysli… Za nějaký čas jsem se vdala za Miloše. Naše manželství ale nebylo moc šťastné. S ničím mi doma nepomohl, jen co přišel z práce, natáhl se k televizi a nechal se obsluhovat, jak ode mně, tak později od dcery.

Když se dcera osamostatnila, uvažovala jsem dokonce o rozvodu. Potřebovala jsem si vyčistit hlavu a přijít na jiné myšlenky, proto jsem občas vypadla z domu, jako tentokrát s Majkou do lázní. Josef mě pozval odpoledne do kavárny.

Seděli jsme nad sklenkou vína a povídali si. Ani k němu nebyl osud přívětivý. Manželka mu před čtyřmi lety zemřela při autonehodě a zůstal se synem sám. Svěřila jsem se mu, že nejsem s manželem šťastná.

Rozveď se!

Ta naše schůzka nebyla poslední. Josef bydlel téměř osmdesát kilometrů od mého bydliště, a tak jsme se následně začali scházet, vždy na půli cesty. Doma jsem vždy řekla, že jedu k příbuzným, k mámě nebo za kamarádkou. Manžel sice nadával, že často někde trajdám, ale jemu vadilo více to, že ho neměl kdo obskakovat.

Láska se nám z manželství úplně vytratila. Pořád jsem musela myslet na Josefa, bylo mi s ním vždy tak hezky. Sice nám oběma přibyla léta, jemu ubylo pár kučeravých loken, ale vzpomínky a nová zamilovanost v nás doutnala.

Už jsem jezdila i k němu domů: „Lásko, rozveď se s tím sobcem, budeme žít spolu,“ říkal mi, když jsem od něj odjížděla. Komu se náš vztah nelíbil, byl jeho už dospělý syn Ondřej. „Máma by se musela v hrobě obracet, kdyby věděla, že si sem taháš ženskou,“ uslyšela jsem, když jsem byla u nich na návštěvě.

Nepřál nám to

Jednoho dne, když jsem odcházela z práce, na mě Ondřej čekal na chodníku. „Chtěl jsem vám něco říct o svém tátovi. On není takový pohodář, jak se dělá. Kolikrát mámu uhodil. A měl dluhy…“ začal na svého otce házet špínu.

Řekla jsem mu, že vím, co si o mě myslí, a pokud je jeho táta tak špatný, jak mi teď tvrdí, může mu být úplně jedno, že si našel známost. „Váš otec je dospělý člověk, svéprávný a má právo stýkat se s kým uzná za vhodné a rozhodovat sám o sobě. Je se mnou šťastný!“ nedala jsem se.

Stál tam jako opařený, nezmohl se na slovo a já odešla. Ondrovým slovům jsem vůbec nevěřila. Josef ani v nejmenším nejevil známky arogance nebo dokonce agresivity a že by nadělal dluhy? Nedalo mi to a řekla jsem mu o mém rozhovoru s jeho synem.

„V životě jsem manželku neuhodil. Nikdy jsem nikomu nic nedlužil, naopak, ještě jsem synovi koupil byt a přidal mu na auto. Zřejmě mu to je málo a myslel si, že budu sypat peníze i dál. Ale já s ním ještě vyběhnu,“ řekl Josef rozčileně. Ondřej mi pak ještě víc dával najevo, jak mě nesnáší.

Čas na rozmyšlenou

Když jsem se nepřestávala s jeho otcem scházet, opět si vymyslel nějakou lež, kterou přede mnou prohodil. Mému manželovi došlo, že někoho mám, a tak se mě na rovinu zeptal. „Ano, někoho jsem potkala, známe se z mládí,“ pronesla jsem v klidu.

Navrhla jsem mu, že se rozvedeme, prodáme náš velký byt a koupíme dva menší. „Miloši, bude to tak lepší, každý si uděláme život podle svého,“ vysvětlovala jsem mu. Nedokázala jsem si ale představit, že budu s žít s Josefem a Ondřej nám bude dál jen znepříjemňovat život. Bála jsem se, aby kvůli vztahu se mnou neztratil svého syna, to bych si vyčítala.

„Nerada bych ti přidělávala těžkosti,“ řekla jsem Josefovi s tím, že se nějakou dobu nebudeme vídat. Potřebovala jsem čas na rozmyšlenou. Srovnat si v hlavě, co bude dál. Ale jen těžko jsem tehdy zadržovala slzy.

Byla to náhoda

Bylo před Vánoci a já se vydala na vánoční nákupy do Německa. Chtěla jsem nakoupit dárky pro mámu, sestru a dceru. S plnou taškou jsem večer nasedla do vlaku a najednou za sebou uslyšela: „Rád tě vidím!“ Otočila jsem se a za mnou stál Josef. Srdce mi poskočilo. Byla to obrovská náhoda.

Hned si ke mně přisedl. Řekl mi, že se vydal na adventní trhy nasát vánoční atmosféru, i když to nebude pro něho jednoduché trávit svátky sám. „Syn se odstěhoval s přítelkyní do svého bytu. Už se moc nevídáme,“ řekl se smutkem v hlase. „A co ty? Zůstáváš s manželem?“ zeptal se. Zakroutila jsem hlavou a dodala, že budeme prodávat náš velký byt a shánět dva menší.

Vůbec jsem se na toto téma nechtěla bavit. „Nechtěla bys přijet ke mně na svátky? Jen tak na přátelskou návštěvu,“ pozval mě Josef. Odpověděla jsem, že si to ještě rozmyslím. Zbytek cesty jsme klábosili o obyčejných věcech, cesta nám utekla rychle jako blesk.

Když jsme se pak loučili na nádraží, bylo mi smutno. Opět jsem cítila, že se loučit vůbec nechci. Na Štědrý den jsme s manželem seděli každý v jiném pokoji. Prostě jako by žádné svátky nebyly. Na Boží hod jsem dopoledne zavolala Josefovi.

Byl moc rád a odpoledne jsem již seděla ve vlaku. Přišel mi naproti na nádraží. Objal mě, vzal za ruku a šli jsme do útulné hospůdky na punč. Když jsme šli k němu domů, byl už večer. Mrzlo, ale moji ruku hřála pevná, teplá mužská dlaň a u srdce opět zamilovaný pocit.

Je rozhodnuto

Nakonec jsem s ním zůstala a s novým rokem jsem začala nový život. S Milošem jsme se za pár měsíců rozvedli, náš byt prodali, můj exmanžel se odstěhoval a dodnes jsem o něm neslyšela. Každý už máme svůj život a toho druhého do něj nezveme. Své štěstí po boku Josefa si střežím jako oko v hlavě.

Loni mě s nádhernou kyticí růží v ruce požádal o ruku. Na jaře jsme se vzali. Tak se z nás po letech stali skuteční manželé. Jeho syn Ondra se časem smířil s tím, že mu otec již nedělá sponzora. A k naší radosti se smířil i se mnou. Před pár lety se oženil a má už svou vlastní rodinu.

S manželkou, mimochodem moc milou dívkou, se u nás občas objeví i se svými dětmi. A my s Josefem jen sedíme a pozorujeme ten cvrkot. Je to krásné. „Pamatuješ, jak jsme si u té lípy tenkrát slibovali, že zůstaneme spolu napořád?“ zeptal se mě jednoho dne můj muž. Už jsem si to nepamatovala, až po té otázce jsem si vzpomněla.

V našem městečku, kde jsme v mládí bydleli, rostla u rybníka obrovská lípa, Josef do ní tenkrát vyryl naše monogramy. „Já své slovo plním,“řekl Josef. „Já také,“ řekla jsem a vřele jej objala. Svou lásku jsme si následně statečně vybojovali. Je to také jediný důvod, pro který stojí za to bojovat.

Hana (64), západní Čechy

Také se vám může líbit