Dokud jsme byli obyčejní občané s bydlením v podnájmu, měli jsme klid. Peklo začalo až ve chvíli, kdy jsme se zmohli na malý domek se zahradou.

Před pěti lety jsme se s manželem rozhodli, že si pořídíme dům. Máme docela slušné zaměstnání a dospělí synové si našli práci i bydlení. Když se postavili na vlastní nohy, finanční situace se nám zlepšila.

Do důchodu jsme měli s mužem ještě daleko, tak jsme se rozhodli opustit byt na sídlišti a koupit si domek se zahrádkou, kde bychom si užívali důchodu, já pěstovala kytičky a manžel vyráběl krmítka pro ptáčky.

Někdo z okolí

Po přestěhování naše spokojenost nevydržela dlouho. Po třech měsících nám začaly chodit anonymní dopisy. Byly jak ze špatných filmů, slepené z vystřižených písmen z novin. Vzájemně jsme se „dozvěděli“ o nevěře toho druhého.

Nebrali jsme to vážně, dokonce jsme se tomu smáli. Naši synové to ale jako vtip neviděli, říkali, že bychom to měli nahlásit na policii.

Po pár dalších týdnech si náš „dobrodinec“ někde sehnal manželovo číslo na mobil a pokračoval prostřednictvím SMS, a později psal i mně.

Věděl, kdo, kdy a kam chodí, takže to musel být někdo z nejbližšího okolí. Vrtalo nám hlavou, komu tak moc ležíme v žaludku, nepřišli jsme na to.

Budeme se divit?

Když dotyčný pochopil, že stojíme jako manželé pevně po boku, začaly chodit anonymy manželovi do práce, také na obecní úřad, a dokonce i na dovolenou, kam jsme jeli. Anonym dorazil na místo dříve.

A tak nás očernil, že nás pak hlídali všichni v hotelu jako ostříži, jestli jim tam nekrademe.

Doufali jsme, že to dotyčného přejde, ale drží ho to už pátý rok. A stále se nemůžeme dopátrat, kdo to může být a o co mu jde. Mobil, ze kterého píše, má předplacenou kartu. Už jsme si na ty útoky zvykli – a naše okolí taky.

Manželovi v práci říkají – váš Fantomas se už nějak dlouho neozývá! A na úřadě ty dopisy hází rovnou do koše. Říkáme si, že se určitě jednou dozvíme, kdo za tím stojí. A možná se budeme divit!

Blanka (58), Svitavy