Domů     Chtěli jsme být dobrými rodiči
Chtěli jsme být dobrými rodiči
5 minut čtení

Všude čtu dojemné příběhy o tom, jak si bezdětní rodiče adoptovali dítě a našli nový smysl života. Mně adoptovaný syn ale rozbil manželství.

S Honzou jsme všechno plánovali. Napřed jsme chtěli vystudovat, potom trochu cestovat, najít si dobré místo a věnovat se kariéře, postavit dům a pak si pořídit rodinu. Všechno šlo jako po másle, až na tu rodinu.

Plánovali jsme dvě děti

Měli jsme oba dobře placená zaměstnání a dobře našlápnutou kariéru, procestovali půl světa a nakonec se přestěhovali do vlastního domu na okraji Prahy. Ten jsme plánovali velkoryse, nechyběly dva prostorné dětské pokoje.

Bylo mi skoro čtyřicet a konečně jsem si připadala připravená na mateřství. Uběhl rok, uběhly dva, tři a stále se mi nedařilo otěhotnět. Lékařka mě uklidňovala, že po pětatřicítce je to bohužel normální, a doporučila zkusit umělé oplodnění.

„Někdy je to v hlavě,“ usmála se na mě, „mám totiž spoustu případů žen, které se rozhodly pro umělé oplodnění a ještě před začátkem léčby otěhotněly.“ Tři cykly umělého oplodnění nevyšly. Třikrát naděje, která po pár týdnech skončila. Bylo nám skoro pětačtyřicet a já jsem začala propadat zoufalství.

To nebyl náš případ

Navíc jsem už v té době začínala pociťovat příznaky menopauzy, zřejmě jako důsledek hormonální léčby před umělým oplodněním. Byla jsem psychicky na dně a opravdu zoufalá. Poprvé v životě jsem neměla svůj život vůbec pod kontrolou.

„Dito, vyřešíme to jinak. Vždyť je tolik dětí, které nemají rodinu. Zkusíme adopci,“ překvapil mě Honza.

Sice jsem o tom přemýšlela, ale pro tak důležitý životní krok musí být stoprocentně rozhodnutí oba a já si do té doby myslela, že Honza není ten typ, který by chtěl vychovávat cizí dítě.

Dostali jsme tříletého

Prošli jsme dlouhým procesem, kdy nás zkoumali psychologové. Bylo nám jasné, že vzhledem k věku máme šanci už jen na starší dítě. Požadavky jsme si nedali žádné. „Kdo na nás vyjde, toho budeme mít rádi,“ usmál se Honza.

Dva dny po mých dalších narozeninách jsme se dočkali! Čekal na nás skoro tříletý chlapeček Tomášek, a to byla výhra. Nejdřív jsme za ním jezdili do kojeňáku, pak u nás několikrát zůstal přes noc. Bylo jasné, že Tomášek je zanedbaný a trochu opožděný.

Matka se ho zřekla až v jeho dvou letech, po dětských domovech měla další čtyři děti, každé s jiným otcem. Řekli nám, že je alkoholička a příležitostná prostitutka a že Tomáška porodila doma.

Chtěli jsme začít znova

My si z toho nic nedělali a nebrali to vážně. Tady je nová startovní čára pro nás i pro Tomíka, od této chvíle patří k nám! Kdyby to ale bylo tak jednoduché, jak jsme si představovali. Tomášek celé noci proplakal.

Naučit ho chodit na záchod nebo na nočník trvalo půl roku. Skoro nemluvil, občas byl agresivní.

Ostatních dětí na dětském hřišti se bál nebo je bil. Věnovala jsem se mu celé dny. Honza se z práce vracel pozdě a unavený, už také nebyl nejmladší, přesto se snažil si s Tomáškem hrát. Po nějaké době jsme se dokonce objednali k dětské psycholožce. Ta diagnostikovala těžké ADHD a sklony k agresivnímu chování.

Nic jsme netušili

„Musíte být důslední, zároveň z vás váš syn musí cítit lásku a oporu.“ To se lehce řekne, ale jak to udělat? Teprve teď jsme si uvědomili, že netušíme, jakou genetickou zátěž si Tomík nese.

Na doporučení psycholožky jsme ho dali do školky, když mu byly čtyři a půl roku.

Každé odpoledne jsem ho vyzvedávala se sevřeným žaludkem, co se zase dozvím. Ostatní děti se ho prý bály, protože je pořád něčím mlátil po hlavě. Do žádné činnosti ve školce se nezapojil.

Jen náhodou mu učitelka sebrala pastelku těsně předtím, než s ní stihl píchnout Aničku do oka. Na Ondráška vylil teplý čaj, Terezku kousl do nohy. Co když má biologického otce násilníka, nebo dokonce vraha? „Vždyť my o tom dítěti nic nevíme!“ zkonstatoval s hrůzou manžel.

Žádné řešení nevidím

Místo do normální školy nastoupil Tom do speciální, jak se dřív říkalo, do zvláštní. I tam ale od začátku „vynikal“, bohužel agresivitou. Teď chodí do šesté třídy a je téměř nezvladatelný. V jednom záchvatu vzteku shodil ze schodů Honzův tablet a můj fén.

Manžel se doma objevuje čím dál méně. Doneslo se ke mně, že se kolem něj točí mladičká asistentka. Je jen otázkou času, než přijde se žádostí o rozvod. A co já? To mám zůstat sama se zlým klukem, který mě prokazatelně nemá rád?

Dita R. (54), Plzeň

Předchozí článek
Související články
3 minuty čtení
Nic se nemá přehánět. Co měla má ubohá vnoučata ze všech svátků, narozenin a různých oslav, když je jejich matka přísná vegetariánka? Když si můj syn Tomáš přivedl domů Elišku, zdála se mi jako rozumná holka. Byla fajn. Ovšem jen do chvíle, než jsem začala nosit na stůl. Celá z toho, co viděla, zezelenala, rozklepala se a házela významné pohledy na syna. Nenapadlo mě, proč to dělá. Až mi to osv
5 minut čtení
Dodnes si pamatuji, jak si se mnou děda hrál, vyřezával mi hračky. Pak ale najednou zmizel a nikdo mi nedokázal říct, proč se to stalo. Byla jsem malá a děda byl takový můj parťák, který si se mnou uměl opravdu hrát. Měla jsem jen jeho, druhý s námi nebyl. Babičky byly vlídné, ale spíš se staraly o domácí pohodu, uvařily, pečovaly, ale nebyly tak odvážné jako děda. Byl to člověk, který uměl spr
4 minuty čtení
Když mi dcera oznámila, že třináctiletá Eliška už ke mně nebude chodit každou středu po škole, urazila jsem se. Středy byly přece vždycky naše! Nejdřív jsem ji vyzvedávala ze školky, později ze školy, dělala jí palačinky, pomáhala s úkoly a poslouchala všechny ty dětské starosti. „Eliška už má svůj program,“ vysvětlovala mi dcera Lenka. „Chce chodit s holkama ven a přihlásila se na volejbal.
3 minuty čtení
Celé dospívání se mému Filipovi posmívali, on však šel za svým snem a přáním stát se ženou! Dnes je úspěšný a já jsem na něj moc pyšná! Už od dětství byl náš nejstarší synek, Filip, poněkud zvláštní. Bavil se vždy spíše s děvčaty, klučičí hry ho nebavily. Jednoho večera, když jsem přišla z práce domů, jsem se stala svědkem dramatické hádky Filipa s jeho otcem. Syn seděl v křesle a usedavě plaka
3 minuty čtení
Bývalá žena mého muže mi dělala ze života peklo. Intrikovala a štvala proti mně svého syna, až padla poslední kapka. Začala jsem se bránit. Můj muž se s exmanželkou nerozešel v dobrém, ale má s ní, bohužel, syna. Hned na začátku našeho vztahu jsem byla svědkem jejich scény. Z ničeho nic k nám ta ženská přivedla syna, že prý chce vidět tátu. Spíš ale chtěla ona obhlídnout mě. Neměla jsem z ní do
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Je čas zabezpečit chalupu
panidomu.cz
Je čas zabezpečit chalupu
Řada z nás své chaty a chalupy opouští s prvními sychravými dny, ti nejodolnější s koncem roku. Nějaký čas sem nepojedeme. Jak si při loučení se sousedy říkáme, uvidíme se, až přiletí špačci. Jenže to znamená, že naše opečovávaná hnízdečka zůstávají pár měsíců bez dozoru. A to je příležitost pro nevítané návštěvníky. Pryč s lákadly Zkušení
Sladký život? Raději ne!
nejsemsama.cz
Sladký život? Raději ne!
Jsou cukry, o kterých víte a v rámci zdravého životního stylu se jim vyhýbáte, a pak ty skryté, o kterých mnohdy nemáte tušení. Většina z nás jako první při zahájení hubnutí vysadí sladké. Omezit sladké limonády, sušenky a čokolády, to je v pořádku a schválí vám to každý, kdo se zdravou výživou zabývá. Na cukry jsou ale obzvlášť bohaté některé druhy ovoce nebo potraviny,
Generál Viest: Beneš ho poslal do jámy lvové
historyplus.cz
Generál Viest: Beneš ho poslal do jámy lvové
Němci je našli. Obklíčili celou vesnici a hrozí, že ji vypálí! Generál Viest se raději vzdá. Nechce dopustit, aby nacisté zmasakrovali desítky civilistů. Je zatčen, krutě vyslýchán a zavražděn v koncentráku. Do Pohronského Bukovce se německé komando později vrátí a za podporu partyzánů se místním obyvatelům stejně pomstí. Vždycky o sobě tvrdil, že je Čechoslovákem.
Jitka Čvančarová se ve svém těle cítí skvěle
nasehvezdy.cz
Jitka Čvančarová se ve svém těle cítí skvěle
Herečka Jitka Čvančarová (48) v poslední době doslova září. Na křtu nové knihy její dlouholeté kamarádky Báry Nesvadbové (51) překvapila nejen svěžím vzhledem, ale také výrazně štíhlejší postavou.