Byli jsme s manželem krátce spolu a rádi se procházeli kolem romantické zříceniny. Nikdo nám nevěřil, co jsme tam jednou v noci viděli.

Nebylo to prvně, co jsme si krátili cestu přes zříceninu. Vraceli jsme se s manželem z tancovačky v nedalekém městečku. Hvězdy svítily a měsíc se blížil k úplňku. Jeho světlo osvětlovalo celou krajinu.

Zastavili jsme se a kochali se pohledem na světla naší vesnice. Do ticha se ozvalo zahoukání sýčka. Zvedl se chladný vítr, a my se dali opět do pohybu. Neudělali jsme ale ani tři kroky…

Pohled do očí

Z rozvalin vyšel velký pes. Komu patří nebo je to pes toulavý? Zvíře se otočilo k nám a zůstalo stát. „To je přece vlk!“ vydechl manžel úžasem. Až budeme vyprávět, že jsme viděli živého vlka ve volné přírodě, nikdo nám neuvěří, říkali jsme si. Dívali jsme se vzájemně do očí, a pak se vlk náhle otočil a rozběhl se pryč.

A my vyrazili k domovu. Nikdo z vesnice nám ne­uvěřil, jak jsme čekali. Většina z místních si z nás utahovala, že nepoznáme psa od vlka, a druhá skupinka se chytla pověsti, která se k našemu hradu váže. Po nocích se jím prochází bílá paní, kterou doprovází vlk…

Měli jsme pravdu

Dlouho si z nás dělala celá vesnice legrácky. Vlci totiž u nás, jak se všeobecně vědělo, nežijí. Tak tomu bylo dva roky, než jsme se s manželem dočkali satisfakce.

To ráno se vrátil z lesa místní myslivec a s nadšením vyprávěl, jak sledoval na posedu nedaleko zříceniny vlčata. Hrála si na louce.

Ani myslivci mu nevěřili, kdoví, co viděl…. Věřili jsme mu jen já a manžel. Bylo pro nás tři velké zadostiučinění, když se v médiích objevila zpráva, že se do našich lesů vlci vrátili. Od té doby se nám na vsi už nikdo neposmíval.

Libuše (54), Chomutov