Bylo tomu už v dětství, naši rodiče stále považovali za normální, že se sourozenci občas škorpí. Jenže mé sestře Daně to zůstalo už napořád. A není to v dobrém.

Soupeřili jsme o všechno – o hračky, kdo je šikovnější nebo rychlejší. A především jsme bojovali o přízeň rodičů. To se děje u sourozenců často. Jenže většina z nás z toho vyroste a dětské rivalitě se později celá rodina směje. U nás tomu tak není. Dana je o rok a půl starší než já.

Zatímco já jsem tichá a klidná, ona vždycky sršela energií. Dokonce tak moc, že dětská psycholožka rodičům doporučila odklad školní docházky, a tak jsme do první třídy nastoupily spolu. Našim to vyhovovalo, když nás měli pohromadě. Ale pro Danu to nebylo šťastné.

Rodiče na ni automaticky měli větší nároky. „Ty jsi starší, musíš mít víc rozumu. Musíš dát na Aničku pozor.“ Už jako malá jsem si uvědomovala, že to není úplně fér, a Dana to vnímala stejně. Pustila se do líté sourozenecké bitvy.

Já jsem o soupeření nestála. Nechtěla jsem, aby se hry změnily pomalu v boj na život a na smrt. Dana mě chtěla neustále porážet. A naši ji v tom podporovali. „Ctižádost je správná věc,“ říkali. Asi to mysleli dobře, ale na dětské duši to zanechalo stopy.

Ze života peklo

Dana využila každé příležitosti, aby mě podrazila nebo zesměšnila. Žalovala, když jsem ve škole něco provedla. Když jsem byla nemocná, zatajovala mi, co se probíralo, nebo mi schválně ře-

kla, že bude v písemce něco jiného.

V pubertě jsem myslela, že to nevydržím, Jakmile jsem si našla kluka, Dana se mi ho snažila přebrat – a někdy se jí to i povedlo. Ve škole jsem ji drtila celkem snadno, učení mi šlo líp.

Když jsem odmaturovala s vyznamenáním a Dana měla trojku, nemluvila se mnou celé prázdniny.

Tahá do toho děti

Klid jsem nalezla až u manžela, díky němu jsem se nad všechno povznesla. Jenže tak to nebylo u mé sestry. Dana do této války vtáhla i naše děti. Kdykoli je viděla, podsouvala jim s úsměvem, jak jsou nešikovné, co všechno neumějí a ty její ano.

Děti spolu trávily spoustu času, protože je naši rodiče často hlídali. Mohly si k sobě vytvořit krásný vztah, ale většinou to skončilo brekem.

Někdy jsem měla dojem, že sestra vydělává jen na to, aby svým dětem kupovala dražší dárky, vozila je k našim, a pak číhala, až si je moje děti půjčí.

Vzala jim je a okomentovala to slovy: „Kdyby vaše maminka lépe pracovala, určitě by vám je taky koupila.“ Už i našim rodičům se začalo chování sestry zajídat a snažili se jí domluvit. Ale ona dělala, že nerozumí, o čem je řeč. Naše děti tak vyrostly s tím, že se vzájemně nemusejí.

Otec už zemřel a zůstala jen matka, která by si ráda užila své pravnoučky. Na své devadesátiny by nás chtěla mít doma všechny. Jenže jak ta oslava dopadne? Bude moje sestra stále ve své válce pokračovat i u našich vnuků?

Anna (63), Zlín