Takové věci by malé děti prožívat neměly. Jenže život bohužel není procházka růžovým sadem. A rozvodů přibývá.

Nejenže končilo léto, končilo mi i dětství. Přitom mi bylo teprve jedenáct, ale cítila jsem, že bezstarostné časy jsou tytam. Bolestně jsem záviděla dětem z našeho paneláku, protože jejich rodiny nebyly napadrť rozbité.

Nechtělo se mi trčet doma, v té příšerné atmosféře, a tak jsem navštěvovala všechny svoje kamarádky z různých bytů a pater a vdechovala ten klid, tu spořádanost, tu jistotu, která tam sídlila.

„Dáš si, Jaruško, vanilkový, nebo čokoládový pudink?“ ptala se paní Majerová ze čtvrtého patra.

„Můžeš s námi klidně na chatu, jestli chceš, vaši ti to určitě dovolí,“ mínili Dvořákovi ze šestého. „Jestli se ti ta knížka, Jaruško, líbí, klidně si ji vezmi, my ji máme dvakrát,“ ubezpečovala mě paní Hrubešová z přízemí. Chtělo se mi někde tam zůstat, v některé z těch laskavých rodin.

Květináč

Naši po sobě v té době házeli talíře a jednou i květináč. To bylo asi dost nebezpečné, protože máma na tátu křikla: „Vrahu!“ Trefil ji jen do nohy. Ukazovala mi, jakou tam má modřinu. Ale já jsem nechtěla, aby mi ukazovala modřinu.

Přála jsem si, aby mi ukazovala, jaké šaty si vybrala z módního katalogu, tak jako paní Růžičková ze druhého patra. „Podívej se!“ hulákal táta a ukazoval mi šrám na ruce. „Podívej se, jakou máš matku a co mi udělala, když jsem si chtěl vzít z lednice mlíko.“

Ona na to: „To mlíko jsem kupovala já, je to moje mlíko a ty se k němu ani nepřiblížíš!“ Ani to jsem nechtěla poslouchat. Proč mi táta raději nepředvedl, jak zatlouct hřebík a pověsit na něj obrázek?

Třeba Klárku ze šestého patra to její tatínek, pan Dvořák, naučil. Už jsem to fakticky nemohla vydržet.

U nás není

Jednou na sebe zase takhle ječeli a divže se nepoprali, dělali to ostatně každý večer, a jak mi později vyprávěla máma, teprve když mi šla dát dobrou noc, všimla si, že nejsem doma. Lekla se, hodiny ukazovaly půl deváté, venku byla tma. Proběhli s tátou celý byt, koukli se všude, a nic.

Vyřítili se na chodbu a rozběhli se do všech stran, máma letěla ke sklepům, táta zvonil na byty. Líčili mi, že se jich zmocňovalo zoufalství, každý, kdo jim otevřel, vrtěl hlavou, ne, Jaruška u nás není. Teprve po delší době mě odhalila paní Dvořáková ze šestého patra.

Myslela si, že jsem už šla domů, však jsem jí také řekla na shledanou, a vzápětí jsem se schovala pod Klárčinu postel. Odtud mě pak táta násilím vytáhl, vyčerpanou a brečící. Před usnutím jsem pootevřenými dveřmi zaslechla, jak mu máma říká: „Odteďka klid, jasný?“ A rozvedli se potichu a civilizovaně.

Jaroslava (61), Valašské Meziříčí