S otcem jsme zažili něco, čemu se jen těžko věří. Když byla babička v ohrožení života, dala nám to najevo velmi děsivým způsobem.

S otcem jsem jezdila za starou babičkou, aby nebyla alespoň o víkendech sama. Jedna návštěva byla jiná. Babička se necítila dobře a oba dva jsme z toho měli špatný pocit. Cestou zpátky se mi zjevila babiččina tvář v mlhavém světle. Prosila nás, abychom se vrátili.

Měla zlaté srdce

Babička Eva je dobrota sama. Je to ten nejštědřejší člověk, jakého znám. Žije sama, protože děda před lety zemřel. Už má jen mě a mého otce. Snažíme se za ní jezdit co nejčastěji. Když už za babičkou jedeme, většinou tam strávíme třeba tři dny. Loni se stalo něco, na co s tátou asi nikdy nezapomeneme.

Zlobilo ji zdraví

Babičce nebylo moc dobře. Hodně polehávala a cítila se slabá. Jet k doktorovi odmítala, a tak jsme doufali, že to odezní stejně rychle, jako to přišlo. Když jsme od ní v neděli odjížděli, zdálo se, že jí je lépe.

Táta ještě babičce ve dveřích na rozloučenou řekl, že kdyby něco, ať mu hned zavolá. „Neboj se, synáčku, snad na to budu mít ještě sílu,“ pronesla. Ještě nám zamávala a vydali jsme se na cestu domů.

Předtucha?

Tátovi jsem to neřekla, ale svíral mě podivný pocit. Jako kdyby se mělo něco stát. Čekala nás minimálně dvouhodinová cesta a už se docela stmívalo. V autě vládlo podivné ticho. Táta byl myšlenkami někde jinde. Cítila jsem, že si nechce povídat, a tak jsem mlčela.

Sotva jsme vjeli do lesní aleje, stalo se něco neuvěřitelného. V dáli jsme oba spatřili podivné mlhavé světlo. Vypadalo to jako ohnivá koule. Byla daleko, ale najednou, jako lusknutím prstů, byla pár metrů před námi.

Přijeli jsme za minutu dvanáct

V tom mlhavém oparu jsme spatřili babiččinu tvář. „Vraťte se,“ řekla ta tvář. Táta dupl na brzdu a zajel ke krajnici. „Viděla jsi to?“ vyjekl na mě. „Že to byla babička…“ odpověděl si na otázku sám. „Musíme se vrátit,“ zavelel. Já se pořád dívala před sebe, ale obraz byl pryč.

Táta se otočil a vydali jsme se rychle za babičkou. Tu jsme našli ležet na zemi. Asi se skácela a bouchla do hlavy. Táta měl kurz rychlé pomoci, takže ji začal oživovat, zatímco já jsem volala sanitku. Přijela během pár minut. Babička měla mozkovou příhodu. Podle slov lékařů stačilo málo a zemřela by.

Na okraji druhého břehu

Pobyla nějaký čas v nemocnici, ale díky bohu se z toho dostala. Nemá ani žádné následky. Když jsme jí říkali, co jsme v autě viděli, příliš překvapená nebyla. „Já se moc snažila s vámi spojit. Byla jsem u nějakého tunelu. Byl tam i děda,“ rozplakala se.

Babička byla pravděpodobně na hranici života a smrti. Nebýt jejího zjevení, už bychom ji nikdy neviděli živou. Babička je zpátky doma.

Když od ní odjíždíme, vždycky na sebe mrkáme se slovy, že kdyby něco, zjev se… Už si z toho děláme trochu legraci, ale pro mě to byl neskutečný zážitek.

Anna L. (42), Plzeň