Měla to být tenkrát obyčejná holčičí dovolená u moře na Jadranu. Místo toho to byl ale začátek nejkrásnější etapy mého života.

Vždycky jsem si uměla užívat života. Vážila jsem si své svobody a nemínila jsem ji dát všanc. I když se všechny kamarádky vdávaly, já jsem své okolí dál ubezpečovala, že na vdavky se ještě rozhodně necítím. A na zakládání rodiny teprve ne.

„Jednou do toho dospěju. Teď ale ještě ne!“ vysvětlovala jsem často svým rodičům i prarodičům, kteří s mým přibývajícím věkem byli stále méně a méně chápaví. Když mi bylo pětadvacet, mávli nad mým názorem rukou s klasickou větou: „Za našich mladých let jsme nad ničím tolik nepřemýšleli, jako vy.“

Když mi bylo pětatřicet, bědovali a ustavičně mi promlouvali do duše. „Vždyť si holka zničíš život. Víš kolik ti je? Na co čekáš?“ A když mi bylo čtyřicet, zlomili nade mnou hůl. Už se ani neptali, ani mi nepromlouvali do duše.

Jen tiše vzdychali a dívali se na mě soucitným pohledem. Jako na ubohou čtyřicítku, která zůstala na ocet.

Dovolená zahájena

Já jsem se tak ale vůbec necítila. O přízeň mužů jsem neměla nouzi, ovšem najít v tom panoptiku mých nápadníků alespoň jednoho muže pro život, to byl nadlidský úkol, který jsem dávno vzdala. Měla jsem svět, jaký jsem si přála – svobodný a plný zážitků.

Stále jsem byla obklopena přáteli, ať už to byli kolegové z práce nebo kamarádky, kterým už postupně odrůstaly děti a ony chytaly „druhý dech“. Často jsme spolu vyrážely na skleničku, do divadla nebo na výlety. A už několik let jsme každé léto jezdily na týden k moři.

Na tuhle dámskou jízdu, které jsem se účastnila já a tři mé dlouholeté přítelkyně, jsem se vždy nesmírně těšila. Naší oblíbenou destinací bylo Chorvatsko, které jsme si daly za cíl do důchodu důkladně prozkoumat.

Tentokrát jsme vyrazily na jeden ze zdejších ostrůvků, kde kamaráka Romana dojednala krásné ubytování.

Byl to apartmán s velkou terasou a výhledem na moře. „Považuji naši dovolenou za zahájenou,“ řekla jsem a za velkého veselí mých kamarádek jsem bouchla první lahev šampaňského. Měl to být nejlepší týden v roce a já si ho hodlala užít.

Vybereme ti ho

Hned druhý den jsme se všechny probudily se strašným bolehlavem. Až do ranních hodin jsem kamarádky bavila svými milostnými eskapádami, které mě za poslední rok potkaly.

Někdy okolo páté ranní a čtvrté lahve šampaňského kamarádky prohlásily, že mi raději nějakého partnera vyberou samy.

„To jsem tedy zvědavá,“ smála jsem se. Vzhledem k tomu, že ráno žádné z nás do smíchu moc nebylo, rozhodly jsme se, že cestu na pláž raději ten den vynecháme. Místo toho jsme odpoledne vyrazily na jídlo. Nedaleko byla malá restaurace. Posedávali tu zejména místní starousedlíci, kteří přišli na sklenku rakije.

A mé dobré kamarádky nenapadlo nic jiného, než kocovinu ze včerejšího večera přepít právě tímto zdejším národním mokem. Po chvíli se jeden z nedaleko sedících mužů zvedl a zamířil k našemu stolu, byl to, jak jsme později zjistily, majitel celé restaurace. Na hlavě měl klobouk a už od pohledu bylo znát, že je to veselá kopa.

Anglicky se nás zeptal, co si dáme, a tak jsme objednaly jídlo a pálenku. „Tenhle by se mi pro tebe líbil, nechceš ho?“ prohlásila směrem ke mně Romana hned, jakmile odešel. Začaly jsme se smát.

Až jsem musela po chvíli kamarádky krotit, jelikož jejich narážky nebyly zrovna potichu.

„Ticho, co když vás uslyší,“ mírnila jsem jejich nadšení umocněné rakijí. „Určitě nerozumí slovo česky,“ uklidňovala mě Romana. Musím ale uznat, že měly holky dobrý vkus, i mně by se ten „místní švihák“, jak ho nazvaly, líbil.

„A zeptej se ho, jestli má večer čas,“ řekla mi polohlasem Romana, když číšník stál vedle našeho stolu a počítal nám útratu.

Vysloužila si ode mne za to zdvižené obočí, ale musela jsem se i smát. Ta ženská byla i jako trojnásobná máma pořád neřízená střela. V tu chvíli číšník položil na stůl účet, anglicky nám přečetl naši útratu a v zápětí česky pobaveně dodal:

„A končím tu v půl dvanácté, dámy.“ Myslela jsem, že se hanbou propadnu do země.

Bral to s humorem

Účet jsem mu platila celá rudá, zatímco kamarádky neúspěšně zadržovaly záchvaty smíchu. Vypadaly jsme spíše jak banda puberťaček než čtyři čtyřicátnice. Nechtěla jsem si ani domyslet, co všechno si o nás ten číšník, musel myslet. „Já se moc omlouvám,“ řekla jsem mu nakonec a on jen mávl rukou.

„Alespoň jsem tu měl veselo. A večer přijďte, já vás zvu,“ smál se. Byla jsem ráda, že bral naše nemístné chování s humorem, nic to ale neměnilo na tom, že mi bylo trapně jako nikdy předtím. Touhle historkou jsme se s holkama bavily ještě dlouho. A nakonec jsme usoudily, že bychom pozvání našeho krajana neměly odmítnout.

Jenže po náročném prvním dni jsme všechny usnuly. Když jsem se okolo deváté večer vzbudila, bylo mi jasné, že z našeho večerního programu nic nebude. Všechny tři holky spaly jak zabité.

Ale, jelikož mně už se spát nechtělo, čtení mě nebavilo a v televizi dávali jen pořady v chorvatštině, rozhodla jsem se, že vyrazím sama.

Držím vám místo

V restauraci to žilo. U jednoho stolu seděli nějací místní hudebníci s kytarami a zbytek lokálu byl narvaný k prasknutí. „Držím vám místo na baru,“ ozval se za mnou známý hlas.

Byl to pan číšník a majitel v jedné osobě, který měl zrovna plné ruce talířů s jídlem, které roznášel hostům.

Usadila jsem se tedy na barovou stoličku a čekala na svého hostitele, který mezi stoly pobíhal jako dostihový kůň. Na obsluhování tu byl evidentně sám. A byť se zdálo, že vše zvládá s úsměvem, bylo mi ho po chvíli opravdu líto.

Nakonec jsem to nevydržela a šla se zeptat, zda mu nemůžu pomoct. „A vy umíte roznášet jídlo?“ zeptal se mě zkoumavě.

V rychlosti jsem mu vyjmenovala kolikrát jsem byla v mládí na brigádě jako servírka a on tedy znalecky kývl. Vrazil mi do ruky zástěru a řekl:

„Máte to u mě!“ Zbytek večera jsem strávila roznášením pití a jídel, a když se s námi rozloučil poslední host, padla jsem na barovou stoličku úplně vyčerpaná.

Za odměnu nám potom pan restauratér, který se mi konečně představil jako Olda, otevřel flašku vynikajícího červeného vína.

Podobně a barvitě vyprávěl, jak před lety sem do Chorvatska odjel na dovolenou, a tak se do tohoto místa zamiloval, že tu koupil a rozjel restauraci.

Bylo nesmírně zajímavé ho poslouchat, myslím, že jsem na něm doslova visela očima a hltala každé jeho slovo. Od toho dne věřím, že láska na první pohled existuje. Ten člověk mě zkrátka úplně okouzlil.

Do apartmánu za kamarádkami jsem se vrátila asi ve dvě hodiny ráno a připadala jsem si, jako když mi je opět patnáct. Všechny tři byly vzhůru a čekaly na mě v kuchyni. „Kde jsi byla?

A proč nebereš telefon?“ sjely mě přísně na tři doby, podobně jako kdysi mnohokrát má maminka.

Když jsem jim ale vyprávěla, jak prima večer jsem zažila, pookřály a se zasněným pohledem poslouchaly. Zbytek dovolené byl zkrátka perfektní. Každý den jsme s holkama trávily na pláži a večery poté v Oldově restauraci.

Triumfální návrat

Týden uběhl jako voda a já jsem se s Oldou musela chtě nechtě rozloučit. Vůbec jsem nevěděla, co s naším vztahem bude dál. Bylo mi ale jasné, že ideální muž, na kterého celý život čekám, stojí tady přede mnou. Pak už šlo všechno strašně rychle. Rozhodla jsem se vsadit všechno na jednu kartu.

Dala jsem po návratu výpověď v práci a přestěhovala jsem se do Chorvatska za Oldou. Společně jsme vedli jeho restauraci. Do roka se nám narodila dcera. Brzy jsme ale usoudili, že bychom ji přece jen chtěli vychovávat v Česku.

Olda tedy restauraci prodal a vraceli jsme se domů, kde jsme návrat oslavili velkolepě.

Krásnou a veselou svatbou. „Tak jsme se přece dočkali,“ gratulovali mi rodiče, kteří byli rádi, že jejich dcera nakonec nezůstala na ocet. Nezůstala a ví, že na tak skvělý život, jako má teď se zkrátka vyplatilo počkat.

Marcela (55), Brno