Nikdy mě nenapadlo, že budu bydlet s manželovou výstřední matkou. Ale prostě se to stalo a jakživa na to nezapomenu.

Tchyně se přistěhovala po rozvodu s tchánem. Oznámila, že již nemá střechu nad hlavou a že přece nebudeme tak krutí, abychom ji nechali na mrazu. Venku bylo pětadvacet… Nikdy mě nenapadlo, že budu bydlet s manželovou matkou.

Vzhledem k její povaze to bylo skutečně něco nepředstavitelného. V mládí zpívala v operetě, ale pak byla nucena pověsit kariéru na hřebík, protože se jí přihodil, jak s chichotem vyprávěla, pracovní úraz. Otěhotněla. S kým, nevěděla.

Tchán si ji vzal z lásky a žil s ní ze soucitu, ale napořád to nevydržel, jak řekl, dostala by ho do blázince. A tak jsme ji měli na krku Pepa a já. Stále se chovala jako subreta. Někoho tak afektovaného jsem neviděla.

„Vezmu si ten pokojíček v podkroví,“ oznámila nám. „Pánbůh nám pomáhej,“ zašeptala jsem.

No hrůza

Po několika týdnech pobytu v našem skromném domku mi sdělila: „Děvenko, jak tě tak pozoruju, ty jsi ale nudná až strach.“ Jen jsem polkla. A mlčela. Naše subreta pokračovala ve svérázném rozboru:

„Chodíš jen do práce a domů. Po domě nosíš tepláky, no hrůza. Podívej se na mě.“ Podívala jsem se na ni. Nasadila si klobouk s fialovou mašlí a širokou krempou, oblékla fuchsiové šaty s volány, kolem krku přehodila kožešinové boa, obula boty na jehlách.

Proti tobě je nudný každý, pomyslela jsem si. Nikdy nám s ničím nepomohla, neuklízela, jakživa nic neuvařila, ale všechno kritizovala.

V jejím pokoji to vypadalo jako po zemětřesení, všude se válelo výstřední oblečení, prádlo, často choulostivé, časopisy, gramofonové desky.

„Mami, a tos mi říkala, že jsem nepořádná,“ oznámila mi s očima navrch hlavy pubertální dcera Simona. „A byla ses kouknout v babiččině pokoji?“

Nejlepší babička

Asi nejhorší bylo, že se pletla do výchovy. Řekla jsem třeba Simoně: „Ne, Simono, ten svetřík ti nekoupím, máš svetrů hromadu, bylo by to vyhazování peněz z okna.“ Tchyně to pozorně vyslechla, na tenkých rtech se jí vlnil úsměv.

Výstředně se oblékla, ozdobila krokodýlí kabelkou a za slabou hodinku se vrátila s vytouženým svetříkem. „Babi! Ty jsi ta nejlepší babička na světě!“ křičela Simona. Babička zářila, následně vytáhla z portmonky tisícikorunu a podala ji vnučce se slovy: „Rodiče ti dávají strašně málo peněz.“

Někdy jsem si vroucně přála, abych se ráno probudila a ona tu nebyla. A když se to skutečně stalo a bylo po pohřbu, doma bylo prázdno a smutno. Mělas pravdu, babi, pomyslela jsem si hořce. Jsem nudná. A s tebou byla fakt legrace.

Milada (61), Zábřeh