Měla to být pracovní cesta, která se stala strašlivou noční můrou. Až nyní jsem si vychutnala krásy této země.

Psal se rok 1984, když jsem jako mladá novinářka letěla spolu s dalšími kolegy na Srí Lanku. Cestu organizoval Syndikát novinářů. Tamní kolegové nás v rámci našeho pobytu pozvali na údajně kouzelný výlet ke korálovým útesům.

Bylo to příjemné do té doby, než vytáhli šnorchly a pobízeli nás do vody. Ani jeden z nás neměl s potápěním zkušenosti. Vytrénovaní místní se nám smáli…Indický oceán není Černé moře, vůbec jsme tam neměli lézt.

Vběhli jsme za nimi do vln, ale mně se s první vlnou podařilo vdechnout šnorchlem vodu. A v té chvíli to začalo! Byl odliv, tak mě to odnášelo dál a dál na moře. Spodní proudy mi podrážely nohy, ploutve mi víc překážely, než pomáhaly.

Kolegům se nějak podařilo dostat na břeh, se mnou to bylo ale horší. Nestačila jsem lapat po dechu, plácala jsem kolem sebe a známí na břehu si mysleli, že si dělám legraci a topení jenom předstírám.

Křičeli, jestli jsem odevzdala vkladní knížky a podobně. Já jsem ale už dávno zahodila ploutve i šnorchl a plácala se ve vodě z posledních sil, s nohama popíchanýma od ježků, odřenýma od skaliska a korály.

Místo želviček varan

V duchu jsem prosila, ať to už konečně někoho na břehu trkne, že neusiluji o Oscara za hlavní roli…Skoro bez dechu mě potápěči nakonec vytáhli v poslední chvíli. Dopadlo to dobře, ale jedna památka mi na tu story zůstala – dodnes mi píská v uších.

Hned druhý den jsem zatoužila vidět želví sirotčinec a také spatřit ty nejkrásnější motýly, kteří lítali v nedalekém parku. Kdo by přitom čekal nějaké nebezpečí? Bylo tam!

Když jsem pobíhala mezi kvetoucími keři a kochala se, vyletěl na mě obří varan. Příšerně jsem se lekla, on ale naštěstí jen vyběhl proti mně, zasyčel a zase se stáhl zpátky. Patrně tam měl svá mláďata, která chránil.

Cesta zpátky to korunovala

Mně se sice nestalo nic, ale šok to byl strašný. Jsou případy, kdy varan zaútočil, a dopadlo to prý ošklivě. Zpátky do Prahy jsme letěli přes Emiráty. Někde tam na té trase nad oceánem bývají často nebezpečné turbulence.

Letadlo se dostalo do nich, a propadlo se téměř o kilometr dolů. Vozík s jídlem prosvištěl uličkou, lítaly tam talíře a další věci, lidé zvraceli a křičeli. Přistávat jsme sice nemuseli, ale několik cestujících bylo zraněných.

Byla to pro mě katastrofální vzpomínka na Srí Lanku a dlouho jsem se bála létat. Až před šesti lety jsem překonala strach a vyrazila se synem, snachou a vnoučky na tento ostrov.

Jako by mi chtěl všechno vynahradit, byla to ta nejlepší dovolená, jakou jsem zažila.

Silvie (63), Praha