Když jsme se s Frantou seznámili, jezdil jen na bicyklu. Po svatbě jsme si koupili auto. Nenapadlo mě tehdy, jak moc nutně potřebujeme ještě něco jiného.
Nikdy bych nevěřila, že nade mnou zvítězí stroj. Kdyby to aspoň byla ženská, zuřila bych, bolelo by to, ale dalo by se to pochopit, neboť takové věci se stávají, točí se o nich televizní inscenace a ženy si o nich vyprávějí na autobusových zastávkách.
Ale proč motorka? Soupeřit s dopravním prostředkem a prohrát, to člověka naplní hořkostí. Začalo to nevinně. Když jsme se s Frantou seznámili, jezdil jen na bicyklu. Zanedlouho po svatbě jsme si koupili auto, později i kolo pro mě.
Myslela jsem, že tím to hasne, že žádné další přibližovadlo už nepotřebujeme. Narodil se nám syn, manžel si našel novou, lepší práci, aby nás uživil. Dařilo se nám dobře.
Myslela jsem, že jsme spokojení, záhy se však ukázalo, jak mi vysvětlil můj muž, že spokojená jsem jen já, on strádá.
Vítr ve vlasech
„Mám jen samé povinnosti,“ zuřil. „Starosti v práci, starosti o rodinu, opravy na baráku, práce na zahradě. Jsem snad robot?“ Namítla jsem, že takhle přece žijí všichni kolem nás, odvětil, že je to jejich věc, ale jeho to zabíjí.
Chybí mu svoboda, vítr ve vlasech, daleké cesty bůhvíkam. „Byli jsme přece v Bulharsku,“ podivila jsem se. Vysvětlil, že měšťácké cestování do chatiček na pláži je pro suchary. Za pár týdnů si přivezl zánovní motocykl. Prakticky se k němu přestěhoval do garáže.
Stroj cídil, opravoval či vylepšoval. Jediné, co mě při pohledu na motocykl napadlo, bylo: peníze vyhozené z okna. A kdyby jen to! Motorka je životní styl. Musíte si pořídit nové oblečení, nové kamarády, nové plány do budoucna.
Nad mapou
Když jsem jednoho dne spatřila, jak sedí zamilovaně nad mapou a cosi si do ní zapisuje, probudila se ve mně naděje. „Kam pojedeme?“ špitla jsem. Roztržitě vzhlédl: „Cože? Kdo? No na Balkán. S klukama, na tři neděle.“
Na podzim se jezdilo s klukama na víkendy, v zimě s kombinací vlaku daleko na jih. „Už to nevydržím, mami,“ řekla jsem matce. „Prosím tě,“ divila se, „buď ráda, že má koníčka. Co kdyby pil? Nebo měl ženskou?“ Pokrčila jsem rameny: „Bylo by to podobné, taky by skoro vůbec nebyl doma.“
Blížily se mé narozeniny, tehdy mi připadalo, že manžel něco chystá, že mi možná shání dárek. Když se pak objevil, šťastný jako blecha, a vedl si do garáže druhou motorku, pochopila jsem, že jsem prohrála, a vyklidila pole.
Zuzana (55), Vrchlabí
