Mateřská láska je krásná. Ale jen do chvíle, kdy se z ní nestane celoživotní zátěž. Tak jako se to stalo mně.

Maminka sedí na sedačce a přepíná programy na televizi. Vedle sebe už natřásla polštářek a předpokládá, že si tam za chvíli sednu, abych s ní sledovala náš oblíbený seriál.

Ani netuší, že se na televizi vůbec nechci dívat, že ten přihlouplý seriál úplně nesnáším, že jsem už alergická i na naše hovory s matkou po skončení dalšího dílu. Nebaví mě to, nechci tady sedět a „zobat“ oříšky. Už ne!

Normální rodinka

Do třiadvaceti let jsem žila doma s rodiči. Pak jsem se vdala a měla vlastní rodinu. Moje matka se mi ale dál snažila řídit život. Dokud mi doma všechno fungovalo, jak má, dokázala jsem tomu čelit.

Byla jsem zvyklá z dětství, vyslechnout, udělat to nejdůležitější a myslet si přitom své. Teď jsem navíc cítila podporu své rodiny, svého partnera. Ale nic bohužel netrvá věčně.

Mladá a blonďatá

Když děti povyrostly, naše manželství přestalo fungovat, jak má. Láska někam vyprchala a já zjistila, že mě manžel podvádí. V té době už dcera studovala v zahraničí a syn měl před svatbou.

Byla jsem na tom dost špatně. Moje matka měla zase navrch. Už dávno mi prý říkala, že ten chlap za nic nestojí, že jsem si hom neměla brát a už vůbec s ním mít děti. A teď se to konečně potvrdilo.

Návrat domů

Rozvedli jsme se a můj bývalý manžel odešel za mladou, štíhlou blondýnkou. Protože můj syn čekal narození dvojčat, přenechala jsem mu svůj byt, který mi po rozvodu zůstal. Sama jsem se pak nastěhovala k mámě.

Byla jsem v té době tak strašně nešťastná, zdeptaná a ublížená, že jsem si vůbec neuvědomovala, jakou dělám chybu. Maminka celá pookřála. Všichni mi říkali, jak dobře jsem udělala, že jsem se k ní nastěhovala.

Už mě zase diriguje

Jenže já hned první týden pochopila, že to byl velký omyl. Máma totiž začala organizovat celý můj život podle sebe. Společné snídaně, večeře a celé, nekonečně dlouhé večery. Zpočátku jsem neměla kam, kromě práce, chodit.

Když ale přešlo to první trauma a zklamání z rozvodu, pocítila jsem zase chuť žít. Jít s kamarádkou do divadla nebo třeba na skleničku.

To jsem ti byla dobrá!

Moje matka ale nechtěla, abych se bavila také bez ní. Buď chtěla jít do divadla se mnou, nebo vyžadovala, ať zůstanu doma, že si uděláme hezký večer spolu samy. Když jsem přece jen někam do společnosti vyrazila, vždy mi to pořádně „opepřila“.

Třeba mi přišla sms zpráva, že ji právě odvážejí do nemocnice. Neváhala si kvůli tomu zavolat sanitku. Nebo mi volala, že si zabouchla dveře a stojí venku jen ve svetru. Vždy to mělo jediný důvod, zkazit mi náladu a dostat mě zpět domů.

Dál už ne

Celkem dlouho jsem to matčino vydírání snášela. Teď jsem si ale našla nového přítele a už si od ní do života tolik zasahovat nenechám. Vím, že se kvůli tomu nejspíš pohádáme. Já ji ale nechci opustit, nepřestanu se o ni starat. Jen se odstěhuji a budu žít svůj život.

Irena T. (55), Písek