Před rokem jsem odešla ze zaměstnání, kde jsem pracovala celý život. Většina mých nových kolegů jsou teď mladí lidé a každý z nich mi tyká.

Většinu života jsem pracovala v závodní jídelně, před rokem jsem ale kvůli covidu místo opustila. Tři měsíce jsem strávila na pracáku a byla zoufalá hrůzou, že už neseženu práci.

Do důchodu nemám daleko, tak potřebuji aspoň trochu slušný plat, který se mi počítá.

Proto jsem si nemohla vybírat a nastoupila do firmy, kde se to mladými lidmi jen hemží. Musela jsem zvládnout počítač. Naštěstí mám vnuka, který mi s tím pomohl. To ale není ten zásadní problém.

Stará škola

Na co si nemůžu zvyknout, to jsou vztahy na pracovišti. Asi jsem ze staré školy, kde jsem byla vedená k úctě ke starším. V mé věkové kategorii jsme na pracovišti dva, Já a jeden pán před důchodem – a ten to bere s úsměvem.

Mám dokonce podezření, že mu dělá dobře, že se k němu chovají jako k sobě rovnému. Říkají mu Pat – a já se bojím, že jsem k němu jako Mat přibyla já. Říkají mi totiž Matko a vždycky s velkým důrazem na tu první slabiku.

Většinou jsou to lidi kolem třicítky. A všichni si automaticky tykají. Hrozně mě to zaskočilo hned první den. Syn mi říká, že je jiná doba a že to tak ti mladí nemyslí. Já ale nevím, jak dlouho to vydržím.

Hned při mém nástupu mě vedoucí našeho týmu, která je mladší snad o třicet let, přivítala slovy: „Ahoj, vítám tě…“ Zarazilo mě to a řekla jsem jí: „Dobrý den!“ Což zarazilo ji.

Nebrat to osobně

Bavila jsem se o tom se svými vrstevníky, a všichni to cítí podobně. Vadilo by jim to stejně jako mně. nemůžeme pochopit, že nikoho z těch mladých ani nikoho z vedení firmy nenapadne, že se jedná o neslušné chování.

Nejhorší je, že s tím nemůžu nic moc udělat, protože bych tam pak asi s nimi nevydržela. A tak to nějak skousávám, i když občas, když mi tykne nějaké přidrzlé ucho, se mi otvírá kudla v kapse. Doufám, že se mi naskytne ještě příležitost pracovat v kolektivu vrstevníků.

Kamila (57), Bílina