Toužila jsem po životě v přírodě, ale zjistila jsem, že civilizace má přece jen něco do sebe. Už jsem ze snů vyléčená.
Jako typické městské dítě jsem měla o životě v přírodě zkreslené představy, protože jsem ho znala jen z letních táborů, vyprávění babičky a z řídkých návštěv své tety z jižní Moravy. O to víc jsem po romantickém venkovském životě toužila.
Rozdílné světy
Tyto mé touhy neustaly ani poté, co jsem dospěla a našla si partnera. Měli jsem se rádi, on však byl z jiného těsta. Za každých okolností se držel nohama pevně na zemi a moje sny komentoval ironickými úšklebky.
Nerad jezdil na venkov a před jedním víkendem mi řekl: „Zítra hraje Slavie, rád bych s kamarády zajel na fotbal. Jeď s kamarádkou.“ A tím začal konec našeho vztahu.
Dobový festival
Vyrazila jsem tehdy na chatu bez něj. Ten víkend tam pořádali folkový festival a náměstí bylo zaplavené trhy. A já byla úplně okouzlená. Chodila jsem mezi stánky a občas jsem se s někým dala do řeči.
„Slečno, když se vám náš život tak líbí, přidejte se k nám,“ smál se jeden tanečník.
Propadla jsem jeho kouzlu
Strašně jsem těm lidem záviděla. Úplnou náhodou jsem potkala vysokého, šlachovitého chlapa s okouzlujícím úsměvem. Představil se mi jako Miloš. Tak začala naše známost. Vášeň se mezi námi rozhořela jako oheň, na kterém jsme opékali buřty.
Udělala jsem tlustou čáru
V Praze jsem si sbalila kufry, dala výpověď v práci, manželovi oznámila, že se s ním rozvádím, a odjela jsem za Milošem. Měl totiž svoji vizi budoucnosti, která se mi zamlouvala.
„Zkusíme žít jako trampové celoročně a ne jen pár týdnů v létě,“ nahodil udičku, na kterou jsem zabrala. To bude nádhera, představovala jsem si. Ráno se budit zpěvem ptáků, mýt se v potoce a stát se součástí přírody.
Ideální život
Koupili jsme pozemek s potůčkem uprostřed beskydských lesů a tam si začali zařizovat svůj život.
Pěstovali jsme vlastní ovoce, zeleninu i bylinky, neměli jsme žádný telefon ani počítač, dokonce jsme začali chovat i slepice a králíky a časem jsme si pořídili i krávu.
Tenhle život se mi strašně líbil, i když byl poměrně náročný. Naučila jsem se šít šaty i navlékat náramky z korálků. Jezdili jsme na jarmarky a tam tyto výrobky prodávali. Všechno bylo zalité sluncem. Milovali jsme se, a to nám ke štěstí stačilo.
První pochybnosti
Po pěti měsících jsem otěhotněla, a tím naše bezstarostnost skončila. Přežít měsíce mrazů v maringotce nebyla žádná sláva, zvlášť, když vám roste břicho a je vám stále špatně. Byla mi zima, všude samé nepohodlí. A až se dítě narodí, bude to ještě horší. Vůbec jsem si to nedovedla představit.
„To nezvládneme! Myslím, že bychom měli uvažovat o návratu do civilizace. Přece se z porodnice nemůžu vrátit sem,“ povídala jsem Milošovi. Ale on neviděl problém. S Barborkou jsem se vrátila do maringotky.
V půlce ledna dostala zápal plic a my s ní museli do nemocnice. Chudinka se dusila a já myslela, že nepřežije. Svíral mě strach a výčitky. Co jsme jí to provedli?
Strach mě probudil
„Do maringotky se s ní už nevrátím!“ oznámila jsem svému Milošovi. „Copak opravdu nechápeš, že svou zarputilostí ohrožujeme její život?“ křičela jsem na něj hystericky a třásla se vzteky:
„Pokud si nenajdeme normální byt, opustíme tě a žij si tam sám.“ Až tehdy uznal, že na tom něco bude, a my se konečně stěhovali zpátky do města.
Jako v pohádce
To byla úleva, sedět zase v teple a moci se vykoupat, kdy se mi zachtělo! Život byl najednou tak jednoduchý! Nechápala jsem, jak to, že jsem to dřív nevěděla… Tetelila jsem se blahem nad tím komfortem, který je pro všechny obyčejný. Já se ale cítila jako v pohádce.
Dohodli jsme se
Dnes žijeme v kompromisu. Svou představu o životě jsme trochu upravili. Sedíme v teple, používáme plynový sporák i pračku, dokonce máme i televizi. Trampský život jsme úplně neopustili. Věnujeme se mu i s dcerou o prázdninách.
Iva B. (57), Olomouc
