Bylo mi sotva jedenáct a představy o šťastné a milující rodině jsem se postupně vzdávala se stupňujícími se rodičovskými hádkami.
Myslela jsem si, že rozpad rodiny bude pro mě v životě to nejtěžší, ale to jsem ještě netušila, co všechno mě čeká. Bylo těsně před Vánocemi, když se moji rodiče rozvedli. Bylo mi sotva jedenáct a představy o šťastné a milující rodině se postupně rozplývaly. Hádky rodičů, stále ostřejší, byly na pořadu dne.
Peklo u babičky
Po rozvodu se máma s tátou dohodli, že dokud neukončím ročník školy, budeme žít ještě spolu. A pak přišel ten osudový den – konec školního roku. Otec si našel byt a přestěhoval se, s mámou jsme šly bydlet k babičce.
Domnívala jsem se, že rozpad rodiny bude pro mě v životě to nejtěžší, ale to jsem ještě netušila, co mě čeká.
Nadávky a výčitky od vlastní babičky, že otec zničil mámě mládí, byly na denním pořádku, od chvíle, kdy jsme se nastěhovaly.
Přestože mi bylo pouze jedenáct let, babička mě označovala za lehkou holku, která se tahá s každým klukem na sídlišti, protože jsem to určitě zdědila po druhé babičce.
Útěky nic nevyřešily
Nenávist mé babičky z maminčiny strany k otci a jeho matce byla tak silná, že mě její ostré urážky a ponižování dostávaly do zoufalého psychického stavu. Mnohokrát jsem si vyslechla, jaká jsem vlastně zbytečná a že jsem se neměla ani narodit.
Máma věděla, co všechno se doma odehrává, ale po rozvodu neměla tolik sil, aby to dokázala zastavit. Vždy mi říkala, že jednou, až vyrostu a dostuduji, odejdu daleko a všechno se změní. Prý jsou na světě i horší věci než to, co se děje u nás doma.
Snažila jsem se dostat z té situace už v té době, avšak ani opakovaný útěk z domu mi nikdy nepomohl. Stále to pokračovalo. Z tolika beznaděje jsem si jednou vzala léky a skončila v nemocnici na výplachu. Vzbudil mě až pláč mámy nad mojí postelí.
U táty mi bylo dobře
Slíbila mi tehdy, že se vše změní, že už budu šťastná a ona se o to postará. Vydrželo jí to přesně týden po mém návratu z nemocnice. Vše se opakovalo, bylo to časem ještě horší, babička si ke mně dovolovala stále více. Vždycky jsem se těšila na víkendy u otce, kde jsem se cítila bezpečně.
S jeho přítelkyní jsem si výborně rozuměla. Oba mě dokázali vyslechnout, potěšit, pohladit, popovídat si se mnou. Zajímalo je, co mě trápí. Láska, kterou jsem dostávala od jiných, mi pomáhala pokračovat dál, nevzdat se a bojovat.
Proč mě neměla ráda?
V té době mi víc pomohli cizí lidé než rodina. Vždy, když jsem šla po městě a viděla šťastné děti obklopené láskou svých babiček, jsem jim záviděla.
Nerozuměla jsem tomu, proč si mě babička nikdy k sobě nepřivinula a nedala mi pusu, proč mi odmítala věnovat svoji lásku, jako to dělají všechny ostatní. Proč neměla ze mě radost? Proč jsem pro ni byla jen ta, co se neměla narodit? Tuto otázku si s sebou stále nosím v hlavě.
Našla jsem lásku a štěstí
Teď jsem už dospělá, dávno pryč od babičky, pryč od týrání a ponižování. Nijak mě to nakonec nepoznamenalo v osobním životě – ve dvaceti jsem si našla přítele a dnes je z něho můj milovaný manžel, se kterým mám dvě krásné děti.
Bolest v srdci mi však zůstane navždy, protože někdy psychické týrání bolí víc než to fyzické.
Díky mému manželovi jsem nakonec dokázala babičce všechno odpustit a udělat za tím vším tlustou čáru. Užírat se nenávistí a zlobou totiž není vůbec zdravé. Raději si užívám přítomnost mého manžela a mých dětí, které miluji a ony milují mě.
Soňa L. (45), Plzeň
