Láska mě zaslepila. Snažila jsem se pro svého přítele dělat první poslední, ale odměnou mi byl jenom posměch.
S Mirkem jsem se seznámila přes internetovou seznamku před více než dvanácti lety. Dopisovala jsem si tehdy s vícero muži, ale právě Mirek mě okouzlil nejvíc, protože měl mimo jiné i podobný pohled na život jako já.
Z hubeňoura otesánkem
Náš vztah se vyvíjel zcela normálně. Postupem času jsme si spolu pořídili psa a pak i společný byt. Celou tu dobu jsme ale řešili jeden problém – Mirkovu váhu.
Když totiž bylo Mirkovi kolem dvaceti, byl to hubený šlachovitý kluk, na kterého letěla snad každá holka. Pak ale zlenivěl, přibral na sto dvacet kilo a stále se mu nedařilo zhubnout.
Pomoc odmítal
Zkoušela jsem mu pomoct, jak se dalo – zařídila jsem mu permanentku do fitness centra, jenže tam nikdy nepřišel, dělala jsem mu zdravé svačiny do práce, ty ale končily v koši, chtěla jsem mu domluvit návštěvu ve výživovém centru, ale odmítl.
Moje snaha ho vždy popudila. Říkal totiž, že to chce zvládnout sám.
Problém se prohluboval
Ovšem zatímco já jsem hubla a pracovala na sobě, on jenom přibíral. Pak to došlo až do fáze, kdy mě nemohl vystát.
Nevím, jestli jsem byla zrcadlem jeho neúspěchu, nebo šlo o obyčejnou „ponorkovou nemoc“, ale Mirek se na mě v jednom kuse utrhoval a snažil se mi co nejvíc vyhýbat. Já jsem přitom dělala, co se dalo, abych náš vztah zachránila. Marně.
Vyslyšené přání
Když uběhly skoro dva měsíce, byli jsme s Mirkem pozváni na svatbu přátel. Celou dobu jsme se snažili předstírat, že žádnou krizi nemáme, až přišlo na oblíbený svatební zvyk – házení kytice.
Jako jedna ze svobodných žen jsem se i já jala chytat a přiznávám, že ve skrytu duše jsem doufala, že kytici chytím.
Třeba se pak s Mirkem usmíříme, říkala jsem si. Mé přání se záhy vyplnilo, kytici jsem skutečně třímala já. To, co přišlo pak, bylo ale jako studená sprcha. Zatímco všechny dívky se ke mně seběhly a gratulovaly mi, Mirek stál opodál a dával oči v sloup. Pak jsme se i s přáteli přemístili ke stolu, kde moje ponížení pokračovalo.
Štěstí jsem našla jinde
Mirek ironickým hlasem děkoval nevěstě, že to tak „dobře“ hodila, a na otázky „kdy do toho praštíme“ odvětil „no, tak možná až naprší a uschne“. V tu chvíli jsem pochopila, která bije.
Na soucitné pohledy kamarádů jsem nereagovala a i s kyticí jsem ze svatby odešla. Hned druhý den jsem se od Mirka odstěhovala.
Věděla jsem, že si moji lásku a všechnu tu pomoc vůbec nezasloužil. Kytice mi ale štěstí přece jen přinesla. Do roka jsem poznala Aleše, a toho jsem si pak o šest měsíců později vzala. Lepšího chlapa bych si snad ani nemohla přát.
Adéla M. (50), Vysočina
