V mládí jsem se vdala vlastně tajně, a ublížila tak rodičům. Nechtěla jsem divadýlko pro rodinu. Moje dcera mi to vrátila i s úroky. Teď už všechno chápu.

Bylo mi už šestadvacet let a mému budoucímu manželovi o tři roky více. Chodili jsme spolu šest let, z toho většinu té doby jsme spolu i žili. Normálně jsme se stýkali s našimi rodinami a svatba u nás byla v podstatě jen formalita. Domluvili jsme si proto svědky, po obřadu zašli do lepší restaurace na oběd.

Tím bylo všemu učiněno zadost. Oblékli jsme se do normálních společenských šatů, které nosíme do divadla a na koncerty, neřešili jsme dary, hosty, organizaci. Jen jsme si zamluvili termín, vyřídili formality a absolvovali obřad. Z našeho pohledu ideální stav.

Smutní rodiče

Bohužel, ani jedni rodiče nám to nemohli odpustit. Cítili se ukřivděně, že jsme jim nestáli ani za to jim oznámit, že se chceme vzít. Prý se něco takového rodičům nedělá, je to vrchol nevychovanosti, nevděčnosti, na svatbu svého dítěte se totiž náramně těšili!

Celá léta jsme to měli na talíři, jediná oslava nebo dokonce setkání se neobešlo bez nějaké drobné výčitky nebo aspoň narážky. Prostě jsme tehdy předběhli dobu.

Narodila se nám jediná dcera Kamilka, kterou jsme milovali a vychovali ji tak, jak jsme nejlépe dovedli.

Zahrnuli jsme ji láskou a byla jsem přesvědčená, že mezi námi vznikl krásný vztah. S manželem jsme snili o její budoucnosti – a jak jinak? I o její svatbě! Ale asi jsme měli zakusit hořkou chuť toho, co jsme kdysi připravili naším rodičům. A to v horší podobě.

Byl to šok!

S manželem jsme se znali dlouho, když jsme se brali, zatímco naše Kamilka se do manželství vrhla po hlavě. A to doslova. Vdala se sice v osmadvaceti téměř jako já, také chodila s přítelem téměř sedm let.

Navzájem jsme se znali a brali vztah jako hotovou věc, ale Kamila se najednou úplně zbláznila. Ze dne na den se s Milanem rozešla, našla si partnera nového a toho si vzala po měsíční známosti.

Když nám tu zprávu, že se vdala v naprosté tichosti a s někým úplně jiným, oznámila, byli jsme s manželem zděšeni a zaskočeni úplně stejně, jako tomu bylo v našem mládí u našich rodičů.

Inu, co člověk zaseje, jednou zřejmě opravdu sklidí – i když to může být až za třicet let.

Alena (73), Hradec Králové