Nebýt Jakuba, mého anděla strážného, dnes už bych tu nejspíš nebyla. Ukázal mi totiž, že život může být hezký i pro ty, kteří nenosí velikost oblečení číslo třicet čtyři.
Vyrůstala jsem v rodině, kde se vždycky hodně jedlo. Moje váha se v patnácti letech vyšplhala při výšce 160 cm k 80 kilům. Situace se ještě více zhoršila v době, kdy maminka onemocněla rakovinou slinivky.
Hned od začátku jsme všichni věděli, že jí moc času nezbývá. Stres a dusno doma narůstaly. Díky své tloušťce jsem neměla ani moc přátel. Takže jsem svůj smutek a zoufalství zajídala čím dál více a čím dál častěji.
Odešla jsem na internát
V září jsem měla nastoupit na učiliště a na internát, protože škola byla docela daleko a od nás tam bylo špatné spojení. Dohodla jsem se ale s tátou a s vedením školy, že první rok budu dojíždět.
Věděla jsem, že je to poslední rok, který s mámou možná strávím, a tak jsem ho nechtěla promarnit.
Přes léto se však maminčin stav zhoršil natolik, že musela do nemocnice, kde jí podávali ještě silnější léky na tišení bolesti. Jezdila jsem za ní s tátou a bráchou, co to šlo, všem nám bylo jasné, že už odchází.
V polovině září nás maminka navždy opustila a já pochopila, že nejlepší, jak se z toho dostat, bude z domova odejít na internát. Všichni mi vyšli vstříc.
Nový spolužák
Na škole jsem to neměla jednoduché. Zatímco kantoři se mi snažili pomoct, spolužáci mi dávali zabrat. Posmívali se mi za zády kvůli váze. Stres ze ztráty maminky a posměch spolužáků jsem řešila opět jídlem. Byl to takový začarovaný kruh.
Jednoho dne se ale všechno změnilo. Na školu nastoupil nový kluk a přiřadili ho k nám do třídy. Okamžitě jsem se do něho zamilovala! Byla jsem zblázněná a odhodlaná udělat cokoli, aby si mě všiml. Jenže on měl pochopitelně oči pro jiné. Byla jsem pro něho moc tlustá a ošklivá.
Neměla jsem odvahu svěřit se mu s tím, co k němu cítím, tak jsem mu napsala dopis. Ten se ale nějakou shodou okolností dostal k rukám ostatních spolužáků, kteří ze mě měli jen srandu.
Nejprve mě to strašně zdrtilo a proplakala jsem celé dny, pak jsem si ale řekla, že to všem pořádně natřu!
Zapsala jsem se do školní posilovny a domluvila se s místním trenérem, že mi na mé dlouhé cestě pomůže. Navečer jsem začala chodit běhat. Taky jsem dost radikálně upravila svůj jídelníček. Váha šla rychle dolů.
Tělo jako modelka
Během půl roku jsem shodila patnáct kilogramů! Cítila jsem se skvěle. Nebylo to však stále dost, aby o mě Martin začal mít zájem. A tak jsem přidala v pohybu a ubrala v jídle. Během dalšího půl roku jsem shodila dvacet kilo! Martin si mě konečně začal všímat. Občas mě někam pozval nebo jsme zašli jen na procházku.
Jak jsem viděla, že ta dřina k něčemu byla, přála jsem si zhubnout ještě víc. Takže jsem znovu přidala pohyb a ještě více ubrala na jídle. Další půlrok už to ale nešlo tak rychle jako předtím. Prala jsem se s každým kilem. Bylo to hrozné.
V druhém ročníku jsem měla už jen padesát kilogramů a svaly. Kluci po mně doslova šíleli!
Neznala jsem hranice
Martin se mi sice stále líbil, ale zamilovanost už byla dávno pryč. Do života se mi ale snažil dostat někdo jiný, Jakub. Občas jsem ho potkávala, když jsem chodila běhat, ale nikdy mě nenapadlo ho oslovit.
Ačkoli už nebyl důvod, pořád jsem na sobě hodně tvrdě dřela. Začala jsem to přehánět.
Osudným se mi stal červen. Ten den bylo šílené dusno a já přesto vyběhla odpoledne ven. V té době už jsem toho moc nejedla. Běžela jsem svou obvyklou trasu podél řeky, když se mi najednou udělalo špatně. Zamotala se mi hlava, přestaly mě poslouchat nohy a šla jsem k zemi.
Hrozivá diagnóza
Probrala jsem se v nemocnici. U mé postele seděl Jakub a starostlivě mi svíral ruku. Uklidnil mě, řekl, že jsem zkolabovala a že mi zavolal pomoc. Také mi řekl, že se mnou budou chtít doktoři mluvit, mají prý podezření na anorexii. Byla jsem v šoku.
Odstrčila jsem ho a řekla mu, ať jde pryč. V té době jsem vážila už jen 45 kilogramů.
Psychiatrickou léčbu jsem ale odmítla, chtěla jsem to zkusit sama. Zvládla jsem horší věci než tohle, říkala jsem si. Jenže jakmile si tělo zvykne na určitý režim, těžko se s tím přestává. Držela jsem si svých čtyřicet pět kilogramů. Začala jsem být ale unavená, podrážděná a nemohla jsem se soustředit.
Dal mi lásku a oporu
Při jednom z mých obvyklých běhů jsem opět potkala Jakuba. Jakub mě tehdy nechal mluvit, jako by tušil, že to potřebuji. Převyprávěla jsem mu celý svůj život. Začali jsme se scházet čím dál tím víc.
Místo běhu jsme se ale procházeli, občas mě vzal na zmrzlinu nebo na večeři. Zprvu jsem odmítala, abych nenabrala.
On mě ale přesvědčoval, že mě bude milovat i s pár kily navíc. A já mu kdoví proč uvěřila. Dnes, o třicet let později, už vím, že jsem měla problém, a také vím, že nebýt Jakuba, už bych tu možná ani nebyla.
Tereza B. (48), Morava
