Byla jsem odhodlaná, že se nikdy nevdám, na lásku až navěky jsem nevěřila. Stačilo jen potkat toho jediného a vše se změnilo.

Rodiče se rozvedli, když mi bylo osm. Rozvedená byla i babička s dědou, teta, i naše sousedka. Nevydařené vztahy jsem potkávala na každém rohu, není divu, že jsem nikdy nevěřila na lásku na celý život. A tak mě ani nepřekvapilo, když vztahy nevycházely ani mně.

Naštěstí jsem ale měla tolik rozumu, že jsem se nikdy nevdala, nemohla jsem se tudíž rozvádět. Po plejádě marných pokusů jsem v pětadvaceti zakotvila u Tomáše, hodného kluka, s nímž jsem začala žít, jak se říká, na hromádce. Na svatbu jsem stále měla stejný, odmítavý názor, i když se nám narodila dcera.

Nový pasažér

A jak se ukázalo, dobře jsem udělala. S Tomášem jsme si po pár letech přestali rozumět a nakonec jsem to rozsekla a i s dcerou se odstěhovala. Žila jsem jen pro naši malou, což bylo nejlepší rozhodnutí.

Dodnes máme vztah jako dvě kamarádky. Kupříkladu spolu pravidelně jezdíme na dovolené, a právě jeden takový výlet mi přivedl do života dalšího pasažéra. „Nepodařilo se mi zařídit nám v letadle místa u sebe,“ oznamovala mi dcera, když jsme se sešly na letišti.

Čekalo na nás jarní Holandsko a já už se nemohla dočkat, nevadilo mi tedy ani to, že budu dvě hodiny v letadle sedět vedle cizího člověka. Místo dcery dostal sedadlo vedle mě neuvěřitelně upovídaný muž, který se mi představil jako Ivan.

Uvěřila jsem

Nemám ráda, když se se mnou chce bavit někdo cizí a několikrát jsem to panu Ivanovi dala najevo, on ale mlel dál, jako kolovrátek.

Když jsem po necelých dvou hodinách z letadla vystupovala, měla jsem hlavu jako střep, zároveň mě ale břicho bolelo od smíchu, neboť ten pán měl opravdu jedinečný humor.

Asi tomu chtěl osud, že jsme se o dva dny později potkali znovu. Právě jsem seděla na lavičce v květinovém parku, kochala se pohledem na tulipány, když v tom si ke mně někdo přisedl. „Tak, a zase sedíme spolu,“ řekl. Byl to pochopitelně Ivan, který si náhodou naplánoval stejný výlet.

Zbytek parku už jsme prochodili spolu a on svým humorem bavil mě i mou dceru. O měsíc později jsme si doma v Česku domluvili schůzku. Měla jsem prvně v životě nasazeny růžové brýle.

Co na tom, že mi táhlo na padesát, poprvé jsem se opravdu zamilovala. Už deset let žijeme spolu, je nám dobře a já jsem prvně v životě souhlasila, že se provdám. Díky Ivanovi věřím, že láska může vydržet až do konce života.

Jaroslava (57), Kladno