Těžko se to přiznává. Zklamání ze svého nejbližšího člověka vždy strašně bolí. Ale někdy ani sebelepší výchova a láska nic nezmůže.

Už vidím Marečka, jak vyběhl na zahrádku. Samozřejmě jako první. Vždyť je to náš čipera, který se mezi dětmi rozhodně neztratí. Tak ráda bych na něj zavolala a stiskla ho pevně v náručí. Ale nemůžu.

Jen tak bezradně postávám za plotem a slzy se mi derou do očí. Nikdy by mě nenapadlo, že se něčeho takového dočkám.

Normální rodina

S mužem jsme měli hezké manželství. A když se nám narodil Petr, snažili jsme se mu dát veškerou rodičovskou lásku. Další dítě jsme bohužel neměli, a tak jsme si Petříčka trochu rozmazlovali. Přesto si myslím, že to byl hodný a slušný kluk.

Tedy až do doby, kdy poznal Andreu. Sice na pohled moc hezkou, o to zkaženější uvnitř v srdci.

Lačná po penězích

Petra si doslova omotala kolem prstu. Nekoukalo se nám na to s manželem dobře. Viděli jsme rovnou, že Andrea si našeho syna vyhlídla nejen kvůli lásce k němu, ale také kvůli tomu, že je to mužský dobře zajištěný a s dobrým postavením v zaměstnání. Petr však žádné „pravdy“ slyšet nechtěl a brzy se oženil.

Byla to bolest

Krátce po narození mého vnoučka bohužel zemřel můj manžel. Místo radosti jsem se tak hroutila bolestí nad tou nečekanou ztrátou. Tehdy se můj syn zachoval tak, jak jsem ho znala dřív.

Nevím, jak to dokázal, ale prosadil si u Andrey, že budu bydlet u nich v baráčku a pomůžu jim s Marečkem. Vydrželo to skoro dva roky.

Vzal si mě k sobě

Celou dobu se mě Andrea snažila z domu vypudit a vymýšlela si, jak se k Marečkovi špatně chovám. Pak si vymyslela, že mi Mareček málem vběhl pod auto, že nejsem schopná ho už hlídat.

Syn byl jako mezi dvěma mlýnskými kameny a jednou řekl: Dost! A mně, ať odejdu. Strašně jsme se pohádali a on mě nechal s pláčem odejít. Chvíli jsem byla u známých a podařilo se mi získat místo na ubytovně. To všechno by se dalo přežít. Ale moje přetrhané vztahy se synem a milovaným vnoučkem strašně bolí.

Iveta K. (61), Jihlava