Rozvod rodičů byl pro mě a pro malého brášku peklo. Ještě víc než sebe jsem litovala bráchu. Sedával na studených schodech a brečel.

Naši se rozváděli. Už je to dávno. Bylo mi patnáct, bráchovi jedenáct. Bylo mi snad ještě víc líto jeho než sebe. Sedával na studených schodech v síni, mokrýma očima hleděl do neznáma a dokola opakoval: „A kde bude táta bydlet? A vezme si nás s sebou?“

Zkusila jsem se chovat jako dospělá žena, protože máma byla bez sebe, napůl v mrákotách a napůl nepříčetná. Sedla jsem si k němu a šeptala: „Nevím, kde bude bydlet. Ale má tě pořád rád, stejně jako předtím.“ Zvedl ke mně oči plné naděje: „Přísaháš?“ Přísahala jsem.

Ve skutečnosti jsem si tím nebyla ani za mák jista. Má nás ještě rád? Bráchu snad ano, protože je kluk a on si kluka moc přál, ale mě… sotva. V poslední době jako by zapomněl, že existuji. Nevnímal mě. Možná měl pocit, že jsem se nepovedla podle jeho představ.

Vypařím se

Nosila jsem v hlavě myšlenku těžkou jako olovo, že mě tu nikdo nechce. Zmizím. Uteču. Nejdřív mě napadlo, že k babičce, ale to mi připadalo pohodlné. Co je to za útěk, k babičce?

Uvaří mi kakao, přidá buchtu s mákem, kterou důkladně pocukruje, a poběží na poštu telefonovat mámě:

„Boženko, Boženko, Michalka je u nás, tak se o ni nebojte. Odpoledne ji přivezu autobusem, souhlasíš?“ To je houby útěk. Sveřepě jsem sevřela rty. Ráno jsem se rozloučila, mysleli, že jdu do školy.

Ale ve školní brašně nebyly učebnice, nýbrž zápalky, baterka, pláštěnka, umělohmotná lahev s vodou, náhradní prádlo, čepice s kšiltem a další předměty nezbytné k útěku.

Jarní noc

Doufala jsem, že když je jaro, noci budou příjemně teplé. Loni v červnu jsme s babičkou stanovaly na zahradě a byla to legrace, ve spacáku a teplých svetrech se spalo dobře.

Teď ale červen zdaleka nebyl, k večeru se obloha zatáhla, spustil se šedivý déšť, přidal se ledový vítr.

Vrátit se by bylo zbabělé. Zalezla jsem do houští na kraji lesa a přikryla se bundou. Divím se, že jsem neumřela zimou. Ve chvíli, kdy jsem si přála zmrznout a mít konečně pokoj, se blízko rozštěkal pes. Bohužel policejní. Byla jedna hodina po půlnoci a mě vedli domů policajti.

Všechna okna v ulici svítila, sousedi si to vychutnávali. Máma brečela. Táta byl výjimečně doma. Čekal před brankou. Chytil mě do náruče a zvolal: „Díky bohu!“ Za týden od nás odešel už napořád, ale aspoň jsem věděla, že mu na mně záleží.

Michaela (56), Klatovy