Mít současně dva muže není až taková výhra, jak by se na první pohled mohlo zdát. Stála jsem před rozhodnutím, kterého vybrat.

Obézního, nudného, zajištěného, nebo zábavného dobrodruha? Ve svém věku jsem si už moc vybírat nemohla, obzvlášť když mužských bylo čím dál méně. To nebyl můj výmysl, ale pouhopouhá statistika.

Muži přece umírají o několik let dřív než ženské, no ne? A potom jsou tady ti, co jen vysedávají v hospodě nebo u počítače. A ti zbývající jsou takoví ti nudní patroni. Něco sbírají, nad něčím bádají a o ženské nestojí.

Trápila mě nuda

Byla jsem ráda, že jsem vdaná. Žádná velká sláva to ale nebyla. Když jsem se úplně náhodně seznámila s pěkným a zábavným taxikářem, ocitla jsem se na vrcholu blaha. Prozrazení jsme se nebáli. Vždyť ten můj pecivál sotvakdy vstal z křesla.

Důchodu si pořádně užíval. Před několika lety zdědil po rodičích hezký domek a nějaké starožitnosti. Teď měl důchod jen na kapesné a pravidelně vybíral ze svojí rentičky, jak si vždycky pochvaloval. Ale hamižný nebyl.

Dopřál mi, na co jsem si jen vzpomněla! Jenže mi chybělo dobrodružství. Akce! Život a ne pomalé umírání! S taxikářem se můj život změnil. Jezdili jsme spolu do přírody a chodili do restaurací. Do kina. Pokaždé jinam a vždycky to bylo krásné. Vracela jsem se domů s hlavou v oblacích.

Pozvání do stanu

„To by byl život, nemuset nic skrývat!“ říkala jsem si vždycky s povzdechem, pozorujíc toho svého balvana. Jenže to samé si bohužel říkal i můj milenec. „Pojď, utečeme spolu. Co z toho, že nemáme hromadu peněz. Budeme si užívat! Cestovat.

Spát pod stanem nebo jen tak pod širákem!“ líčil nadšeně a jeho krásné tmavé oči zářily jako dvě temné hvězdy.

Tím stanem mě vylekal. Na takové nepohodlí jsem nebyla zvyklá. A do hotelu mě nezval. Najednou se mi otevřely oči. Vždyť já u něho nebyla nikdy doma. Jak to, že mě to dosud nenapadlo? On jen pokrčil rameny. Prý bydlí úplně skromně.

I to ale bylo dost nadnesené. On totiž vůbec nebydlel. Vlastně ano, ale ve vypůjčené maringotce!

Byl to jen dobrodruh

Měl v plánu ji přestavět na nějaký mobilní domek, ale kvůli mně neměl čas. „Nechtěl jsem ti to říkat, aby ses nevyplašila,“ tvrdil a moje ústa umlčel polibkem. Jeho obava byla správná. Vyplašila jsem se. Tentokrát jsem se domů nevracela s hlavou v oblacích. Tentokrát jsem se domů vracela ráda.

Rozhlédla jsem se po svojí moderně zařízené kuchyni a uvařila si kávu z luxusního kávovaru. Daru mého manžela. Usadila jsem se spokojeně do svého anatomického křesla a uzobávala jednohubky, které mi můj lenoch připravil.

Na takové věci nemám sílu

Po dlouhé době jsem na něho pohleděla s láskou. No, to je přehnané slovo. Spíš jsem na něho koukala bez despektu. „Já si tě, starouši, asi nechám. Na takové pochybné dobrodružství už nemám sílu ani odvahu.

A musím myslet na zadní kolečka.“ Zatímco jsem tak přemýšlela, otočil se ke mně rozespalý manžel.

Názor jsem rychle změnila

„Ahoj, kočičko, jak ses měla?“ zeptal se starostlivě. Odpověděla jsem: „Dobře. A víš co? Potřebovala bych něco zlatého na krk. Aby mi holky v práci záviděly!“ On jen kývl. Smířlivě a láskyplně. Tak jsem si ho nechala. Potenciálních přítelíčků je všude dost.

Ale takových hodných mužských pomálu! Ty je lepší opečovávat.

Simona R. (61), Zlín