Kamarádka Dana vždy věřila v posmrtný život. Měla dokonce i důkazy díky své zesnulé mamince. Když pak náhle zemřela, zjistila jsem, že měla pravdu.

I když jsem otevřená hodně věcem, tak záležitosti mezi nebem a zemí mi nikdy nešly na rozum. Nadpřirozené jevy šly mimo mě, na rozdíl od mé kamarádky Dany, která věřila v anděly, duše

i posmrtný život.

Nejlepší kamarádky

Našemu přátelství nijak neuškodilo, že jsme to každá měla jinak. Dana tomu zkrátka věřila a já jí to nevyvracela. Pravda byla totiž někde uprostřed. U Dany se to změnilo v době, kdy jí zemřela maminka.

Vyprávěla mi, jak za ní chodí její duše. Díky tomu se snáze smířila s jejím odchodem. Nedovolila jsem si jí to jakkoliv vyvracet. Vlastně jsme se skvěle doplňovaly. Její víru v něco víc jsem jí v podstatě záviděla.

Zůstala s ní i po smrti

Když mi vyprávěla, jak za ní maminka chodí, tajil se mi dech. Podle jejích slov jí vždy pootevřela okno. Jakmile se záclona vznesla, Dana věděla, že je maminka u ní. Pak se rozhoupalo křeslo v jejím pokoji tak, jako když v něm její matka sedávala.

Dana neměla důvod nevěřit. Já zase neměla tu možnost něco takového zažít. Nikdo z mé rodiny nezemřel, a tudíž žádný duch mě nemohl navštívit.

Víra jí pomáhala

Spousta lidí se Daně kvůli její víře smála. Jenže kamarádka si z toho nic nedělala. „Tobě nevadí, že si na tebe lidé ukazují prstem, že jsi divná?“ zajímalo mě. „Nezáleží mi na tom, co si myslí jiní. Důležité je, v co věřím já,“ vysvětlila mi.

To byla prostě Dana. „Jen je škoda, že ty tomu nevěříš. Byla bys o něco šťastnější, to mi věř,“ tvrdívala často. Když mi to říkala naposledy, neměla jsem tušení, že záhy něco podobného zažiji i já.

Poslední slova

Danu jednoho dne srazilo auto. Strávila dlouhé hodiny na operačním sále. Když nás k ní konečně pustili, modlila jsem se za dobrý konec. Po pár týdnech konečně promluvila. Byla jsem jedna z posledních, kdo u ní seděl.

„Péťo, nevypadá to se mnou dobře. Mamka si mě k sobě žádá a já chci jít,“ ztěžka promluvila. „Nikdy na tebe nezapomenu, ale věřím, že se dnes nevidíme naposledy,“ dodala. Její slova měla mnohem hlubší význam. Dana během několika týdnů svým zraněním podlehla.

Zamávala mi

Byl to nejsmutnější den v mém životě. Týden nato se konal pohřeb. Stáli jsme v krematoriu a čekali na poslední rozloučení. Nezmohla jsem se na slovo. Rodina mě požádala, abych společně s nimi seděla v první řadě. Byla to pro mě čest. Řeč vedl Danin otec. Během toho, co o ní s láskou mluvil, jsem si všimla, že nad její rakví něco je.

Utřela jsem si slzy, abych to lépe viděla. Byla to Danina rozmazaná postava. Zaostřila jsem a rozeznala její usměvavou tvář. Mávala mi. Intuitivně jsem zvedla ruku a na pozdrav odpověděla. Dany duše se na mě znovu usmála a poté se vypařila. Od toho dne věřím, že duše po smrti člověka skutečně odchází na další cestu.

Petra H. (58), Ostrava