Když mi zemřela nejlepší kamarádka, zdrtilo mě to. Krátce před posledním rozloučením se ale stalo něco, co mi dalo naději, že není všem dnům konec.
Pracovala jsem dlouhých třicet let ve školní jídelně. Před osmi lety k nám nastoupila pomocná síla v podobě seniorky Pavly. Na věk jsem se jí nikdy neptala, ale podle vrásek a celkového vzhledu jsem jí tipovala něco přes šedesát let.
Měly jsme ale stejné názory a byla mi velmi blízká. Po šesti letech se naše pracovní cesty rozdělily.
Necítila se dobře
Můj muž nám totiž na stáří výhodně koupil chalupu, a tak jsme se tam přestěhovali a našli si novou práci. S Pavlou jsme se ale i nadále stýkaly. Uplynulo dalších několik let. Jednoho dne mi
Pavla zavolala, že se necítí dobře: „Promiň, ale musím naše setkání zrušit. Bolí mě na plicích. Raději se budu léčit. Doufám, že se brzy uvidíme.“ To jsem ji slyšela naposledy.
Na konci února jsem se vracela domů s pocitem, jako by se něco stalo, ale já nevěděla co.
Smuteční oznámení
Zjistila jsem to, až když jsem vyndala poštu ze schránky. Ležel v ní dopis se smutečním oznámením. „Bože, to ne! To není pravda!“ vzlykla jsem. Moje kamarádka Pavla byla mrtvá. Dlouho jsem jen seděla a brečela.
I když Pavla nepatřila do rodiny, měla jsem ji moc ráda. Dodnes vlastně nevím, na co zemřela. Zda byla nemocná, nebo sešla stářím. Je to jedno, protože je pryč. Už nikdy si spolu nevypijeme šálek kávy.
Zvonění telefonu
Na rozloučení s mojí drahou přítelkyní dorazila i moje dcera. Viděla, jak mě to vzalo, a nechtěla, abych tam šla sama. Před obřadem jsme čekaly u květinářství, které se nacházelo kousek od krematoria.
Poblíž zastavilo auto. Vystoupil z něj starší muž a vyrazil ke smuteční síni. Najednou jsem zaslechla zvonění mobilu. Myslela jsem, že zvoní v tom autě, proto jsem zavolala na onoho muže: „Pane, zvoní vám telefon.“ Otočil se a odvětil: „Já ale žádný nemám.“
To číslo jsem znala
Nikdo jiný poblíž nebyl. Jen my tři. Já i dcera jsme měly telefony vypnuté. „Kde to teda zvoní?“ ptala se zmateně dcera. „Mami, to je tvůj telefon,“ řekla vzápětí a sáhla mi do kapsy. „Můj? Vždyť ho mám vypnutý!“ odporovala jsem.
Nicméně když jsem se na mobil podívala, skutečně zvonil. Číslo na displeji mě znepokojilo. Patřilo totiž Pavle. „Zvedni to,“ naléhala dcera. Opatrně jsem dala telefon k uchu. „Haló?“
Rozloučila se
V telefonu jsem slyšela šum. Přiložila jsem si ho těsně k uchu a zaslechla hudbu, která v něm tiše hrála. „To je naše píseň,“ pronesla jsem a v tu chvíli mi došlo, že mi o sobě Pavla chtěla dát naposledy vědět. Říct mi sbohem.
Nikdy v životě na ni nezapomenu. Byla pro mě vzácná a nenahraditelná. Obřad jsem nakonec zvládla lépe, než jsem si myslela. Možná proto, že jsem věděla, že ani ona na mě nikdy nezapomene.
Marcela V. (60), Zlín
