Vdávala jsem se jako osmnáctiletá. Tak to bylo u nás na vesnici zvykem. Všechny dívky, které v té době měly více než pětadvacet let a zůstaly svobodné, byly považovány za staré panny.

Vím, že dnes by tomu asi těžko někdo věřil, ale tehdy to tak prostě bylo. Můj nastávající byl vysoký, modrooký a světlovlasý muž, který se líbil nejen mně, ale i všem mým kamarádkám. Byla to velká láska, která vyústila do manželského slibu.

Tchyně generál

Jako novomanželé jsme začali bydlet u manželových rodičů v rodinném domě. Moje tchyně, která se do svatby zdála jako velmi příjemná žena, byla hlavní řídicí jednotkou rodiny.

Organizovala život každému členovi domácnosti. Avšak, jak se říká, kde se dva milují, nad třetího se povznesou. Tak jsme to dělali i my. Pět let nato tchyně zemřela a ve velkém domě jsme zůstali jen my tři.

Tíživé ticho

Stále více začala v ovzduší „viset“ otázka potomstva. Ano, v domě bylo příliš velké ticho. Předtím jsme na děti ani nepomysleli, nebylo kdy, protože práce kolem domu bylo habaděj. Pak jsem změnila zaměstnání.

Touha po miminku

Z práce v jedné firmě jsem se dostala do mateřské školky jako kuchařka. Konečně jsem dělala to, čím jsem se vyučila a co mě opravdu bavilo.

Jenomže poté, co tchyně zemřela a já jsem byla dennodenně v kontaktu s malými dětmi, jsem po dítěti toužila stále více a více. Zdálo se mi to jako neskutečný paradox: pracuji u malých dětí, ale sama zatím žádné nemám.

Marné naděje

Manžel pracoval v Rakousku jako zedník a domů jezdil jen na pár dní, proto příležitostí na početí nebylo mnoho. Pokaždé, když jsem otěhotněla, jsem za pár týdnů potratila. Dítě jsem nemohla donosit.

Začali jsme s manželem absolvovat vyšetření za vyšetřením, léčila jsem se hormonálně, poslouchala jsem lékaře na slovo, ale nic nepomáhalo.

Byli jsme oba zdraví, já i manžel. Dohadů o tom, proč nemůžu mít děti, bylo mnoho. Po nějaké době jsem zanevřela na všechny doktory a rozhodla jsem se, že k žádnému už chodit nebudu, protože to nemá smysl. Pokaždé se těšit, a pokaždé být zklamaná. Ne více vyšetření už nezvládnu.

Smíření s osudem

Manžel se snažil brát to statečně, ale velmi dobře jsem věděla, že mi to nechce ještě více ztěžovat svými pocity. Celou dobu mi byl velkou oporou. A tak roky plynuly a já jsem brzy oslavila čtyřicítku.

Tchán už dávno zemřel, manžel pracoval blízko domova a já jsem se pomalu smířila s tím, že děti mít nikdy nebudu.

Nekonečné čekání

Jednoho dne jsem potkala známou, která mi vnukla myšlenku o adopci. Opravdu, proč mě to nikdy nenapadlo? Manžel můj nápad radikálně zamítl, ale dva týdny „tiché domácnosti“ udělaly své a nakonec souhlasil. Začali jsme vyřizovat papíry a po všech těch peripetiích jsme měli jen čekat.

Naší podmínkou bylo, aby to byl zdravý chlapeček, nejlépe novorozeně.

Jednou za čas se ozval telefon, jestli nechceme postiženou holčičku nebo chlapečka, ale pokaždé jsem řekla ne – můj otec byl zdravotně těžce postižený, takže vím, kolik energie a sil to stojí. V době, kdy jsme už opravdu přestali doufat, zazvonil telefon.

Splněný sen

Hlas v telefonu nám oznámil, že pokud máme zájem, mají pro nás zdravou, nedávno narozenou holčičku, prý se můžeme přijet podívat. Chlapeček nebo holčička, je to vlastně jedno. Když jsme ji v nemocnici spatřili, byla to láska na první pohled.

Byla tam tak sama, vystrašená a bezmocná. Nikdy nezapomenu na ten den, kdy se Štěpánka stala součástí naší rodiny. Bylo to přesně týden před Štědrým večerem. Byl to ten nejhezčí dárek, jaký jsem kdy dostala.

Jana D. (52), Pálava