Moji rodiče si našli nového koníčka. Denně si objednávali na internetu nějaké zboží. O placení se nestarali. Nechali to na mně.
Vždycky jsem si myslela, že to bývá jinak. Dluhy nadělají nezdárné děti a rodiče mají velkou starost, aby vše poplatili a uchránili potomky před exekutorem a vězením. U mě to bylo právě naopak. Moji dosud hodní a vzdělaní rodiče si osvojili nového koníčka. Objednávání zboží po internetu!
Naučili se ovládat počítač
Mohla jsem si za to vlastně sama. To já jim pořídila postarší počítač a později i notebook. To aby měli nějakou zábavu a také abychom si spolu mohli psát. A vidět se přes webkameru.
Znělo to složitě, ale můj tatínek, bývalý učitel matematiky, všechno hravě zvládl. A trpělivě naučil vše i maminku.
Oba se radovali jako malé děti, když poslali první e-mail svojí milované vnučce. Nebo když si našli program kina a divadla. Stále nacházeli nové a nové výhody virtuálního světa.
Ani v den, kdy mi slavnostně oznámili, že si objednali nákup potravin až k prahu, jsem netušila, že by se mohlo jednat o něco nebezpečného.
O jídlo nestáli
Byla přece výhoda nemuset chodit nakupovat do obchodu! Jenže mým rodičům se takové nakupování náramně zalíbilo. Postupně si objednali nové spotřebiče do kuchyně, povlečení, ručníky, oblečení a také televizi. Vše potřebovali, a tak nebyl důvod se znepokojovat.
„Magdi, pojď se podívat, co nám přišlo!“ volala na mě maminka, zrovna když jsem v kuchyni vyndávala kastrůlky s obědem. Vařila jsem jim pravidelně, aby měli něco domácího. Dostatek vitaminů a bílkovin.
Věřila jsem, že právě domácí strava je udržuje v kondici a dobré náladě. Jenže oni měli jiný názor. Poslední dobou o moji kuchyni nestáli.
Pochutnávali si
Objednávali si pizzu a kyblíky se stehýnky, hamburgery, kebab a další lahůdky, na které měli vzhledem k věku a zdravotnímu stavu raději zapomenout.
„Užíváme si života, musíme dohnat, co se dá!“ smál se otec a já s údivem zjišťovala, že takového jsem ho dosud neznala.
Dosud si stěžoval na bolest kloubů a zhoršující se zrak. Neustále chodil na nějaká vyšetření a užíval čím dál víc léků. Teď jen zářil a usmíval se od rána do večera.
Objednávají nesmysly
Ze solidního pána se měnil v rozjíveného adolescenta. Neubránila jsem se pomyšlení, zda na tom nezdravém životním stylu přece jen něco není… Mlčky jsem postavila kastrůlky na kuchyňskou linku a vydala se za hlasem maminky.
Stála v obýváku a pyšně mi ukazovala obří krabici. Netušila jsem, co by v ní mohlo být! „Je to cvičební přístroj. Rozhýbu si klouby a budu zase fit! Říkali to v reklamě! A dostali jsme slevu za rychlé objednání. A dárek k tomu!
A stál jen dvacet tisíc!“ chlubila se pyšně maminka. Nemohla jsem tomu uvěřit.
Moje maminka, ta spořivá a skromná paní, si po osmdesátce kupuje něco takového? Vždyť si ještě něco udělá! Spadne a zlomí si nohu nebo ruku! Málem jsem se nezmohla na slovo. Tak moc mě to šokovalo. Potom jsem ale přece jen ze sebe vysoukala zásadní otázku:
„A mami, máte na to?“ Tentokrát zase mlčela maminka. Jako by netušila, o čem to mluvím.
Pro mě to byl šok
Můj otec ale otázku zodpověděl za ni. Prý uvádějí jako plátce mě! To tedy bylo překvapení! Doufala jsem, že to byl jen žert, ale obsah schránky mě přesvědčil o opaku. Moji rodiče uváděli coby plátce mě, ale se svojí adresou. O tom že dlužím desítky tisíc, jsem se jaksi dozvěděla se zpožděním…
Spousta věcí se už nedala vrátit, a tak jsem platila a platila. Nakonec jsem si na to musela vzít půjčku. Byla jsem už mnoho let sama a kdysi jsem živila dvě děti. Nestihla jsem si našetřit na zadní kolečka a neměla téměř žádné úspory.
Dětem jsem samozřejmě říkat nechtěla… Natož vnoučatům. A tak mě na stará kolena zadlužili vlastní rodiče.
Dluhy splácíme všichni
Jenže jsem v tom nechtěla zůstat sama. I oni museli sáhnout do úspor, ale nestačilo to. Splácím dluhy a prodala jsem raději ten jejich notebook. Počítač se naštěstí rozbil a nový jim nepořídím.
Rodičům nosím časopisy, ale takové ty stránky, kde nabízejí zboží, pro jistotu vždy vytrhnu. Ať raději luští křížovky, to je lepší zábava!
Magda N. (64), Brno
