Byla jsem holčička sotva desetiletá. Chodila jsem do školy tři kilometry pěšky, a vždy jsem se na milovanou paní učitelku moc těšila.
Vyrůstala jsem na samotě, do školy jsem to měla tři kilometry horskými cestičkami, v zimě zavátými. Byly to krásné časy. Často si vzpomenu na naši paní učitelku. Byla to stará dáma, nekonečně laskavá, učit malé děti pro ni bylo smyslem života.
Vštípila nám lásku ke knihám a procházkám horskou krajinou, to díky ní jsme uměli pojmenovat každý keř a strom, rozeznali ve sněhu stopy zvěře a ptáky podle zpěvu. Jednou v zimě onemocněla, a tak nás poslala paní ředitelka domů.
Sněžilo, jako když se protrhne peřina, pamatuji si, jak jsem se prodírala závějemi a uvítala, když jsem zahlédla sněhový pluh. Stýskalo se mi po paní učitelce a lámala jsem si hlavu, co jí je. Ptala jsem se maminky, ale nevěděla.
Hrozná zima
Ani další dny se paní učitelka neukázala, učila nás manželka pana školníka.
Máma se mnou nemohla vydržet, pořád jsem ji mořila otázkami, co je s naší paní učitelkou, a v sobotu jsem navrhla, že bychom se za ní mohly vypravit a zeptat se, jestli něco nepotřebuje.
Máma řekla, že se to nehodí, že ji přece natolik neznáme, ale nakonec jsem ji přemluvila. Zabalila zrovna napečené buchty s mákem a tvarohem a vyrazily jsme. Dlouho jsme zvonily, už jsme myslely, že nám nikdo neotevře.
Nakonec se paní učitelka přibelhala ke dveřím, překvapilo mě, že chodí o holi. Když nás spatřila, rozzářila se a hned nás pozvala dál. Uvnitř panovala hrozná zima, přiznala, že má hroznou chřipku a cítí se tak zle, že nedokázala zatopit.
Přiměly jsme ji, aby se co nejrychleji vrátila do postele, a máma rozdělala oheň v kamnech a uvařila čaj. Dodnes si vybavuji nadšení ve tváři paní učitelky, když jsme jí nesly do postele čaj a buchty.
Moji miláčkové
Zdálo se, že je na světě sama, že nemá živou duši, na kterou by se mohla obrátit s prosbou o pomoc. Doběhly jsme jí do lékárny pro léky, na nákup základních potravin a na poštu. „Děvčátka, jak já vám jen poděkuji?“ dojatě opakovala dokola.
Řekla jsem, že nechci nic jiného, než aby se co nejdřív vrátila do školy. Oči se jí naplnily slzami. Popadla mě za ruku a povídá: „Co bych dala za to, kdybych měla takovou vnučku jako jsi ty, Jaruško!“ A tak jsem se osmělila a zeptala se: „A vy nikoho nemáte, paní učitelko?“
Odpověděla, že měla dceru, ale ta utekla do ciziny a už se nikdy neozvala. Potom se na mě přes slzy usmála: „Ale mám přece vás, děti ze školy, vy jste moji miláčkové.“ Byly jsme za ní s mámou ještě asi dvakrát. Potom se uzdravila a vrátila se do školy.
Jaroslava (61), Vrchlabí
