Syn mi zemřel při nehodě. Dlouho jsem pak odmítala řídit a vyhýbala jsem se místu, kde se zabil. Až souhra náhod mě donutila tudy projet.

Nejraději bych ten den, kdy náš syn Jan zahynul na motorce, ze svého života vymazala. Bohužel to nejde. Smrt syna mě bolí pořád stejně, jako by se to stalo včera. Ale život jde dál.

Spěchal na schůzku

Bydlíme na vesnici, ze které vedou dvě cesty. Jedna přes dálnici, druhá přes okresky. Ten osudný den se Honza vydal na dálnici. Hodně spěchal, protože měl schůzku se svojí dívkou. Byli spolu dva roky a jejich láska kvetla každým dnem. Zdržela jsem ho já, protože jsem mu chystala nějaké jídlo.

„Mami, pospěš si, nebo zase přijedu pozdě,“ pobízel mě. „Už to bude,“ uklidňovala jsem ho a dávala mu věci do batohu. „Jeď opatrně a zavolej mi, až dorazíš,“ řekla jsem automaticky a dala mu pusu na čelo. Netušila jsem, že ho vidím naposledy. Honza nasedl na motorku, zamával mi a vyrazil.

Neznámé číslo

Usedli jsme s manželem k televizi. Když bylo devět hodin večer a Honza pořád nevolal, vytočila jsem ho sama. Telefon nikdo nebral. Zkusila jsem jeho dívku, ale ani u ní jsem neuspěla. Oba jsme s manželem znervózněli a snažili se přes známé Honzu najít.

Nakonec přišel hovor z neznámého čísla, ve kterém zaznělo: „Váš syn měl nehodu, je mi to líto, ale nepřežil…“ Zhroutila jsem se. Manžel zjišťoval podrobnosti. Honza se hnal nepovolenou rychlostí. Když sjížděl z dálnice, nevybral zatáčku a napálil to přímo do stromu.

Byl na místě mrtvý. O tom, že jsem musela vyhledat pomoc psychologa a brát léky, asi mluvit nemusím. Nebýt manžela, nemám ponětí, kde bych skončila.

Pamětní místo

Od toho dne, kdy syn zemřel, jsem nebyla schopná sednout do auta. Utvořil se mi nějaký blok. Všude jsem jezdila hromadnou dopravou nebo chodila pěšky. Několik let jsem tedy místem, kde Honza zemřel, nejela.

Manžel se od lidí doslechl, že tam vznikl pomníček s jeho jménem. Často tam hoří svíčky. „Cizí lidé tam na něj chodí vzpomínat, a já? Já toho prostě nejsem schopná,“ plakala jsem manželovi na rameni. „Máš ho v srdci,“ utěšoval mě.

Ozvala se rána

Právě manžel mě přinutil po letech znovu sednout do auta. Zůstal viset na druhém konci města a zavolal mi o pomoc. Musela jsem projet místem, kterému jsem se tolik let vyhýbala. Když jsem míjela pomníček, šeptem jsem pronesla:

„Ahoj, synáčku.“ Se slzami v očích jsem se na místo podívala. Pak přišla rána, jako by mi někdo skočil na kufr auta. Zajela jsem ke krajnici a vystoupila.

Jeho hlas

Rozhlížela jsem se kolem, ale nikoho jsem neviděla. Pak to přišlo. Pocit, že mě někdo objímá. Zvedl se vánek a já věděla, že je to Honza. Vzápětí jsem uslyšela jeho hlas, jak říká „promiň“.

I když mi to syna nevrátí, našla jsem vnitřní klid a se synovou smrtí jsem se po letech smířila.

Miriam H. (60), Čechy