Tento příběh se stal mému strýci Ivanovi. Je to událost stará více než třicet pět let. Přesto si strejda dodnes pamatuje detaily té noci, jako by to bylo včera.

V období letních prázdnin se s partou kamarádů rozhodli, že zažijí nějaké to dobrodružství. Vzali stany, spacáky a vyrazili po Čechách. Vždy si našli místo na přespání, stačila jim k tomu nějaká louka či mýtina. Druhý den ráno se zase sebrali a jeli o kus dál. Jednoho dne doputovali na místo nedaleko Boubínského pralesa.

Na varování nedali

Poobědvali v místní hospůdce a svěřili se štamgastům, že by chtěli složit hlavy právě na Boubíně. Nejprve na ně hleděli jako na vtipálky, postupně jim ale mizel úsměv z tváře. Došlo jim, že to ti kluci myslí vážně. „Zbláznili jste se?“ křikl na ně jeden stařec.

„Je to životu nebezpečné. Vy nevíte, co se povídá?“ uhodil na ně. „Jestli si potřebujete něco dokázat, jděte raději jinam. Věřte mi, radím vám dobře,“ dodal.

Když zjistil, že u party nepochodí, zamumlal něco ve stylu, že budou hořce litovat a tvrdě za tu nerozvážnost zaplatí.

Zaplavil je strach

I když všichni z party znali pověsti, chtěli si dokázat, že jsou stateční a historky o tom místě vymyšlené. Ještě za bílého dne vstoupili do lesa. Snažili se držet turistické stezky, ale začínalo se pomalu stmívat, a tak se rozhodli postavit stany.

Ačkoliv byl podle hodinek stále ještě den, kamarádi začali mít z lesa nepříjemný pocit.

Nakonec se dohodli, že přece jen složí hlavy mimo stromoví. S blížící se tmou postavili stany a při pití čaje z termosky mluvili o dojmech z lesního království. Po celou dobu vnímali nezvyklé ticho a tmavé obrysy stromů. Když odcházeli do stanů, byla půlnoc.

Strejda mi říkal, že velmi dlouho nemohl usnout. Stále se soustředil na to podivné ticho.

Ani neví, kdy usnul, a vůbec si nemůže vzpomenout, co ho vlastně vzbudilo. Každopádně byl promočený potem a srdce mu bilo jako o závod. Zmateně se posadil ve spacáku. Do toho se probral jeho kamarád Mirek. „Co to je?“ zeptal se najednou.

Strýc zvedl ruku a přiložil si prst na rty. Chvilku seděli a hleděli do tmy, když se znovu ozvaly ty hlasy.

Tajemné kroky

Tichý šepot a pomalé krůčky. Děsivé na tom bylo, že nezněly vůbec lidsky. Strýc váhavě sáhl po zipu u stanu. Po menším zaváhání vylezl ven. Nikdo tam ale nebyl. Po chvilce se otevřely i zbylé stany. Z nich vylezli vyděšení kamarádi.

„Slyšeli jste to?“ zeptal se první. „Proboha, co to bylo?“ tázal se a svítil baterkou na všechny strany.

Při východu slunce utekli pryč

Prozkoumali spolu celé okolí, ale nic nenašli. Strýc pak ukázal k lesu. Ve svitu měsíce tam zahlédli stíny, které rozhodně nepatřily lidem. Všichni se schovali do stanů a s hrdly staženými strachy čekali na východ slunce.

Poté se sbalili a rychle z lesa utekli. Od té doby už strýc na Boubíně nikdy nestanoval.

Věra R. (50), Přelouč